Návštěva Horácké galerie - napsal Marek Bucko

Do této chvíle jsem byl jen návštěvník technického muzea v Kopřivnici. Povoláním obchodník naprosto technického charakteru. Technokrat, realista, mimo neděle a Štědrý den i ateista. Samozřejmě, byl jsem již v mnoha galeriích. Nákupních. Anděl, Černý most, Palladium, nebo pasáž Myslbek… Při poslední jmenované mám pocit lehkého dejavu přesto, že se nacházím 170 km odtud. 

Otevírám těžké dubové dveře s nápisem Horácká galerie. Cítím se jak zapnutý mobil v divadle: ty jo, sem já prostě nepatřím.

Přesto mě dovnitř vtáhne závan klidu a jakési naléhavosti. Snižuje se mi tep a cítím minulá století. 

U vchodu narážím do mramorového sloupu, zboku šišatého. Pozice v měsíčním světle, po tmě stejně prd vidím, proč ne. Za sloupem v kruhové obruči nasypaný písek. Zajímavé, doma podobné zařízení používá naše kočka, ale k jakému účelu to slouží tady? Možná „petfriendly“ galerie… Ale, že to tu mají tak „nóbl“ nasvícené. 

Aha, světlo pro kostel Svatého Vavřince! A písek pod ním není pro kočku, ale jen aby se neleskla dlažba… 

Ještě že mě nikdo neslyšel. To už se nás ujímá kurátorka: „Nyní vcházíme do stálé expozice z díla Jana Štursy, Vlevo si všimněte…“

Pan Myslbek, nějak jsem tušil, že tu bude…

„Ale kvůli mně tu nejsi,“ uslyšel jsem hlas ve své hlavě. Trochu jsem sebou trhl. Co to se to děje!? Josef Václav znovu přisvědčil: „Ano, slyšíš mě ve své hlavě. Nevím proč, ale když máš to štěstí, poslouchej.“

 

„A kvůli čemu tu jsem?“

„Kvůli komu!“ opravil mě. „Jan Štursa, opravdový talent!“

 „Ten talent můžeme potvrdit,“ promlouvají Josefové Šimek a Jelínek. Míjím Píseň hor a tázavě si sochu prohlížím.

„Já tomu pane nerozumím, dělám tu pasáčka a mám tu nemocnou ovečku. Ale tohle tu slýchávám často.“

Pokračuji dál, obdivuji cudnou krásu Puberty, Melancholického děvčete a koukám na Odpočívající tanečnici, Evu a Boženu.

„No, no, aby ti nevypadly voči! Já kdybych tu měla i tělo, to bys teprve koukal!“ promluvila na mě hlava Černé Káči.

„O tom vůbec nepochybuji, jen už se nečerti,“ odpovídám, jelikož si tu nechci nikoho znepřátelit.

Kolem exotické tanečnice Sulamit Rahu se proto jen rychle prosmýknu- naštěstí si mě nevšimla. Té se asi odmlouvat nedá, facku od ní bych schytat nechtěl…

        

„Zmlkni, tančím,“ zaregistroval jsem, jak ke mně mluví polohlasem. Tak viděla mě. 
„Pardon,“ hlesl jsem a míjím bustu Hany Kvapilové.
„Klaním se vám madam, v dnešní době byste byla velká umělkyně,“ snažím se vyseknout dokonalou poklonu.
„Ale to jsem bezpochyby byla i ve své době, starý pane“ zmrazila mě s noblesou- dokážu si představit- že sobě vlastní. To už jsem však hltal očima naturalistickou a přitom- nebo snad právě proto- krásnou Dívku myjící si prs.
„Co čumíte dědku?!“ uzemnila mě. Inu, zemitá lidová krása se vším všudy.
„Koupelny na vsi ještě nemáme, někde se opláchnout musím, otočte se aspoň! Kdy jste takhle naposled vejral na kozy vaší paní?“ 

No, ani nepamatuju, máte pravdu, děkuju vám slečno. 

Ještě mi naznačila, abych se k ní naklonil. Učinil jsem tak s radostí. „Víte ono mi dost vadí i jak se na mě dívá ta stará přísná paní,“ naznačila pohledem k bustě Maminky Jana Štursy.

Usmál jsem se. 

„To tak jen vypadá, ona je na vás vlastně moc pyšná,“ rozloučil jsem se a pokračoval k Raněnému. Stál jsem jen a bolelo mě na hrudi. Neřekl nic, ale sdělil mi všechno. Nejsmutnější byl z toho, že je i po sto letech stále aktuální. 

„Jak rád bych byl schován v depozitu i se spolubojovníky z Pohřbu v Karpatech, protože nás nikdo nechápe. Když vás ale celou tu dobu pozoruju, budeme tu déle než ty krásky. Vy snáze zapomenete lásku, ale nikdy nenávist.“

Potichu jsem mu musel dát za pravdu a čekal, co přinese poslední část prohlídky - depozitář galerie.
Dozvěděl jsem se, co je cizelování soch, jen v té souvislosti kurátorka neznala odpověď na otázku: „S čím se jde na bronz?“

„U nás na Žižkově se jde na bronz většinou s dvoukolákem...“ No, raději jsem to spolkl, abych ututlal své buranství a nepřizpůsobivé sousedy. Zaujalo mě množství soch a bust v regálech. 

A i když se zde nacházeli nad sebou a vedle sebe soudruh Lenin a Gottwald s panem Masarykem a bratrem Tyršem, i zde dýchal klid a mír a pospolitost. Snad pro to, že ode dveří na ně bez rozdílu vyznání a příslušnosti vystrkovala nádherná slečna z bílého mramoru svojí monumentální kulaťoučkou prdýlku. 

Jako poslední jsem pohledem zachytil rozbitou sochu ležící dívky. V nohách s oddělenou hlínou byly vidět dráty armatury. 

"Sochy mají kosti?" napadlo mě. Pokud mají kosti, mají jistě i duši. To mi tady nakonec i dokázaly. 

Mně, uměleckému analfabetovi. 

Děkuji, Horácká galerie. 

Děkuji, pane Jane Šturso.