Hláška ze známého filmu mi mnohdy probleskne hlavou, když dokončím nějaké svoje literární dílo. Ano, dovoluji si svoje výplody takto nazvat.
Než začnou chodit první návštěvníci, ještě malá generálka. Kdo, kdy, kam, před kým a po kom. Zkouška mikrofonů. Pár hltů vody do staženého hrdla. Začíná mě pálit žáha a tlačí mě pravá bota. Říká se, že na jevišti herce všechny neduhy přejdou, no tak to půjdu vyzkoušet. Marek už vítá první, a doufáme, že ne poslední, návštěvníky. A Dana slavnostně zahajuje. Erdela krásně zpívá, autoři krásně čtou, ani nemám moc trému, když jdu na řadu. Dočtu a ejhle, lidi tleskají, bota netlačí a žáha se uhasila. I když horní ani dolní galerie nepřetékaly nadšenými diváky, nevadí. Dokážeme si to užít i tak. A hlavně jsem ráda, že můžeme zatím všichni tleskat a objímat se, a náš smích není tlumen plastovou krabicí.
Dana nás totiž učí nebýt skromní a umět si stát za svým. A člověk časem zjistí, že každý si najde svoje vděčné posluchače, vytvoří si vlastní fan klub. Ten můj se zatím skládá převážně z členů mé rodiny, píšících spolužáků a pár kamarádů, ale věřím, že je to jen otázka času, kdy přibydou další. Škoda, že jsem ke psaní přišla až na, no dejme tomu, středně stará kolena, že si svoji spisovatelskou kariéru nemůžu rozplánovat na příštích třeba padesát let. I když, kdo ví, kam medicína pokročí.
Vidím se naloženou ve výživném roztoku, jen hlava napojená na trubice. Koneckonců na co tělo, když píše hlasový automat a na autorské čtení dovezou moji hlavu v plastové krychli, pečlivě zabalené do bublinkové folie. A už se vítám se svými spolužáky, 126 autorské čtení, opět v Novém Městě na Moravě. Srdečně se vítám s ostatními plastovými krychlemi, ještě že je každá pečlivě označená jmenovkou. Paměť už tolik neslouží, i když já jsem byla vždycky na jména slabá. Škoda, že se nemůžeme obejmout jako dřív, ten fyzický kontakt přece jenom chybí. Večírek na uvítanou, do živného roztoku nám kápnou trošku čistého alkoholu, ať se nálada pěkně uvolní.
Ubytovaní nám paní ředitelka Věrka zařídila dole v depozitáři Horácké galerie, naskládají nás do volných míst v regálech mezi sochy. Masaryka šoupli blíž k Leninovi, Komenský se přitulí ke Gottwaldovi, no však to ty dvě noci vydržíme. K slavnostní večeři nám do hadic pustili trošku fyzáku s příchutí uzeného kolena, bohužel nebyl křen, prý by mohl hadice naleptat.
A už nás vezou na slavnostní večer do Zámeckého podkroví. Netrpěliví diváci zaplnili sál do posledního místečka, horní galerie doslova praská ve švech. Krabice máme slavnostně naleštěné, některé parádnice si je dokonce ověsily ozdobnými stužkami, vida, to musím na příště taky doladit. Danu s Věrkou vezou ještě vcelku na vozíčkách, nojo, mladý děvčata. Večer jako vždy začíná Yakín, nasadí laťku hodně vysoko, to mě vždycky zneklidní. Marek celou šou vtipně uvádí, je vidět, že je ve svém živlu. Nataška ve svátečních šatech se vyhřívá v blescích fotoaparátů, ještěže může umělé nohy ukrýt pod dlouhou sukní. Erdela zpívá svůj šanson, trošku už zapomíná text, ale její šarmantní tralala, tralala vypadá, že do textu patří.
Konečně jsem na řadě. Dnes mám takové malé výročí, po 999 čtu svoji povídku „Láska skrze kalhotky“. Lidem se to asi pořád líbí, tleskají. Doufám, že budu ještě v listopadu dopravena na Dobešku, abych to dotáhla do té tisícovky.
Ale konec snění, zpátky do reality. Místo jednoduchého naleštění krabice se musím pracně namalovat, natáhnout punčocháče až těsně pod prsa, aby mi nedělaly faldy na břiše. Volné šatky pěkně načechrat, trošku bych měla zatáhnout břicho, ale není kam. Uvnitř se ještě válí celá obrovská obložená topinka, přes kterou nemůže ani protéct to zatracené pivo.
Vidím se naloženou ve výživném roztoku, jen hlava napojená na trubice. Koneckonců na co tělo, když píše hlasový automat a na autorské čtení dovezou moji hlavu v plastové krychli, pečlivě zabalené do bublinkové folie. A už se vítám se svými spolužáky, 126 autorské čtení, opět v Novém Městě na Moravě. Srdečně se vítám s ostatními plastovými krychlemi, ještě že je každá pečlivě označená jmenovkou. Paměť už tolik neslouží, i když já jsem byla vždycky na jména slabá. Škoda, že se nemůžeme obejmout jako dřív, ten fyzický kontakt přece jenom chybí. Večírek na uvítanou, do živného roztoku nám kápnou trošku čistého alkoholu, ať se nálada pěkně uvolní.
Ubytovaní nám paní ředitelka Věrka zařídila dole v depozitáři Horácké galerie, naskládají nás do volných míst v regálech mezi sochy. Masaryka šoupli blíž k Leninovi, Komenský se přitulí ke Gottwaldovi, no však to ty dvě noci vydržíme. K slavnostní večeři nám do hadic pustili trošku fyzáku s příchutí uzeného kolena, bohužel nebyl křen, prý by mohl hadice naleptat.
A už nás vezou na slavnostní večer do Zámeckého podkroví. Netrpěliví diváci zaplnili sál do posledního místečka, horní galerie doslova praská ve švech. Krabice máme slavnostně naleštěné, některé parádnice si je dokonce ověsily ozdobnými stužkami, vida, to musím na příště taky doladit. Danu s Věrkou vezou ještě vcelku na vozíčkách, nojo, mladý děvčata. Večer jako vždy začíná Yakín, nasadí laťku hodně vysoko, to mě vždycky zneklidní. Marek celou šou vtipně uvádí, je vidět, že je ve svém živlu. Nataška ve svátečních šatech se vyhřívá v blescích fotoaparátů, ještěže může umělé nohy ukrýt pod dlouhou sukní. Erdela zpívá svůj šanson, trošku už zapomíná text, ale její šarmantní tralala, tralala vypadá, že do textu patří.
Konečně jsem na řadě. Dnes mám takové malé výročí, po 999 čtu svoji povídku „Láska skrze kalhotky“. Lidem se to asi pořád líbí, tleskají. Doufám, že budu ještě v listopadu dopravena na Dobešku, abych to dotáhla do té tisícovky.
Ale konec snění, zpátky do reality. Místo jednoduchého naleštění krabice se musím pracně namalovat, natáhnout punčocháče až těsně pod prsa, aby mi nedělaly faldy na břiše. Volné šatky pěkně načechrat, trošku bych měla zatáhnout břicho, ale není kam. Uvnitř se ještě válí celá obrovská obložená topinka, přes kterou nemůže ani protéct to zatracené pivo.
 |
| Literární dílna v Novém městě na Moravě 3.-6. listopadu 2022 |
AUTORSKÉ ČTENÍ V ROCE 2073
„To muselo dát práce! … A přitom taková blbost, že?“
Hláška ze známého filmu mi mnohdy probleskne hlavou, když dokončím nějaké svoje literární dílo. Ano, dovoluji si svoje výplody takto nazvat. Dana nás totiž učí nebýt skromní a umět si stát za svým. A časem člověk zjistí, že každý si najde svoje vděčné posluchače, vytvoří si vlastní fan klub. Ten můj se zatím skládá převážně z členů mé rodiny, píšících spolužáků a pár kamarádů, ale věřím, že je to jen otázka času, kdy přibydou další.
Škoda, že jsem ke psaní přišla až na, no dejme tomu, středně stará kolena, že si svoji spisovatelskou kariéru nemůžu rozplánovat na příštích třeba padesát let. I když, kdo ví, kam až medicína pokročí.
V duchu se vidím naložená ve výživném roztoku, jenom hlava napojená na trubice. Koneckonců na co tělo, když píše hlasový automat a na autorské čtení dovezou moji hlavu v plastové krychli, pečlivě zabalené do bublinkové folie.
A už se vítám se svými spolužáky, 126 autorské čtení. Nejdřív generálka v Horácké galerii, před Vánocemi pak velké finále opět v Praze.
Srdečně se zdravím s ostatními plastovými krychlemi, ještě že je každá označená jmenovkou. Paměť už tolik neslouží... Škoda, že se nemůžeme obejmout jako dřív, ten fyzický kontakt mi přece jenom chybí.
Večírek na uvítanou, do živného roztoku nám kápnou trošku čistého alkoholu, ať se nálada pěkně uvolní.
Ubytovaní nám paní ředitelka novomětské Horácké galerie Věrka Staňková zařídila dole v muzejním depozitáři.
Ubytovaní nám paní ředitelka novomětské Horácké galerie Věrka Staňková zařídila dole v muzejním depozitáři.
Naskládají nás do volných míst v regálech mezi sochy. Masaryka šoupnou blíž k Leninovi, Komenský se přitulí ke Gottwaldovi, no však to ty dvě noci vydržíme.
K slavnostní večeři nám do hadic pustí trošku fyzáku s příchutí uzeného kolena. Škoda, že nebyl křen, ale prý by mohl naleptat hadice.
A už nás vezou na slavnostní večer do Zámeckého podkroví. Netrpěliví diváci zaplní sál do posledního místečka, galerie doslova praská ve švech. Krabice máme slavnostně naleštěné, některé parádnice si je dokonce ověsily ozdobnými stužkami. Vida, to musím na příště taky doladit.
A už nás vezou na slavnostní večer do Zámeckého podkroví. Netrpěliví diváci zaplní sál do posledního místečka, galerie doslova praská ve švech. Krabice máme slavnostně naleštěné, některé parádnice si je dokonce ověsily ozdobnými stužkami. Vida, to musím na příště taky doladit.
Danu s Věrkou vezou ještě vcelku, na vozíčkách, nojo, mladý děvčata. Yakín jako vždy nasadí při čtení laťku hodně vysoko, to mě vždycky zneklidní.
Nataška ve svátečních šatech se vyhřívá v blescích fotoaparátů, ještěže může umělé nohy ukrýt pod dlouhou sukní. Další krabice, zpěvačka Eva zpívá svůj šanson, trošku už zapomíná text, ale její šarmantní tralala, tralala vypadá, že do textu patří.
Konečně jsem na řadě. Dnes mám takové malé výročí, po 999 čtu svoji povídku „Láska skrze kalhotky“. Lidem se to asi pořád líbí, tleskají. Na Dobešce do pak těsě před Vánocemi dotáhnu do té tisícovky.
Ale konec snění, zpátky do reality. Místo jednoduchého naleštění krabice jsem se musela namalovat, pracně natáhnout punčocháče až těsně pod prsa, aby mi nedělaly faldy na břiše. Dala jsem si pár hltů vody do staženého hrdla, když Dana vítala první a snad ne poslední návštěvníky. Během vystoupení mých koletů mě začala pálit žáha a tlačit pravá bota. Říká se, že na jevišti všechny neduhy přejdou, no tak jsem tady. Ani nemám moc trému. Čtu a ejhle, lidi se smějou, bota už mě netlačí a žáha nepálí. A hlavně jsem ráda, že můžeme zatím všichni tleskat a objímat se, a náš smích není tlumen plastovou krabicí.
