"No, už jsem skoro spal. Co se děje, pasáčku?"
"Je mi zima, pane Palacký. Pěkně už teď v noci přituhuje."
"A kvůli tomu mě budíš? Za těch sto sedmnáct let, co tu hlídáš kašnu, bys mohl být už trochu otužilý."
"To máte těžké, pana Palacký. Vám Mistr usochal pěkný kabát, ale já nemám ani boty."
"Zato máš ovečku. Vždyť je jako živá!"
"Ty živé pásli kluci na pastvinách. Jenže já mám srdce z kamene."
"Však někteří lidé také, pasáčku. Stojím tu už dlouho a slyšel jsem spoustu příběhů. Šťastné i nešťastné, smutné i veselé, něžné i kruté, nelítostné i plné lásky… A ty si nestěžuj! Zase máš dlouhý život. Víš, co by lidé za to dali, kdyby byli na světě tak dlouho jako ty?"
"No, to nevím, pane Palacký. Ale někdy je poslouchám, co si říkají, když jdou kolem mne na náměstí. Když vedou děti do hudební školy nebo když opravují střechu na protějším domě. Chtěl bych si s nimi občas povídat. Měl bych tolik otázek!"
"Jako kdo jsou, kam jdou… vy určitě tu odpověď znáte, pane Palacký. Jste přece vzdělaný, rozumíte dějinám."
"Ale ty se pořád opakují, jen kulisy se mění. Takže spi klidně, pasáčku, a nech si něco pěkného zdát. Na podobné filozofování budeme mít dost času. A když budeme mít štěstí, budeme tu spolu stát a rozmlouvat ještě dalších sto let."
Zadání pro literární dílnu v Novém Městě na Moravě:
Po večerní procházce městem napište dialogy oživlých soch zdejšího slavného rodáka Jana Štursy.
