„Už to máte?“ Simon mě ochotně zbavil oné ďáblové věci s velkým nápisem ,ZÁKAZ VSTUPU‘ a poté se rozhlédl po vylidněné chodbě.
„Více méně, ty zapalovače jsou na nic,“ postěžovala si bez kontextu má kamarádka. Sáhla jsem do kapsy a zkušebně škrtla mým. Svíčky ve skleničkách okolo mě už hořely, zatímco druhá polovina patra měla stěží trochu denního světla.
„Můj funguje dobře. Zbývá nám ještě polovina patra, sejdeme se potom v domácí třídě,“ řekla jsem a zavěsila. Simon už začal zapalovat, a tak jsem se přidala. Každému připadla jedna strana chodby, a tak to šlo rychle.
Byli jsme téměř u konce, když jsem za sebou zaslechla tříštění jedné ze skleniček a řádné zanadávání přicházející od Simona. „Sakra, sakra, sakra.“
Co nejrychleji jsem se otočila. Mým prvotním pudem bylo se mu – jak se na nejlepšího kamaráda sluší – pořádně vysmát, ale když jsem si uvědomila, že ten plamen na jeho nohavici je skutečný, polila mě hrůza.
Zakřičet: „Ty jsi strašný idiot!“ poměrně hlasitě nebyla jedna z nejlepších věcí, které jsem udělala, proto jsem ho vzápětí rychle začala strkat k záchodům, vzdálených jen několik metrů.
„Běž, běž, běž,“ hučela jsem do něj vytrvale stejným hlasem.
Na záchodě jsem v panice rychle chytla za kohoutek, zatímco Simon hodil nohu do umyvadla. Nešlo uvěřit štěstí, jak blízko toaletám jsme zrovna byli.
Oběma se nám hrudník zvedal jako po zaběhnutí Krkonošské padesátky. Mně úlevou, jemu dojíždějícím šokem.
„To byl…“ začal, ale hned přestal. Zřejmě mu došla slova.
„Řekla bych, že to byl syndrom vyhoření v přímé praxi,“ protočil nade mnou oči. Barva se mu postupně začala vracet do tváře stejnou rychlostí, jakou se zápach šířil po malé uzavřené místnosti.
Neváhala jsem ani chvilku a začala s otevíráním oken. Simon mezitím nohu z umyvadla shodil na zem, až to začvachtalo a začal s prohlížením škod.
„Tak co?“ zeptala jsem se ho, když všechna okna byla otevřena na maximum, které bez přítomnosti učitele povoloval školní řád.
„Odnesla to jenom nohavice,“ zakroutil nechápavě hlavou. „Takhle se cítí i Human Torch? Protože jestli jo, už se tímhle playboy superhrdinou nikdy nebudu chtít stát.“
Teď jsem byla s protočením očí na řadě já. „Měli bychom rychle vypadnout a zapálit zbytek svíček. Máme kliku, že jsme na zapalování nedostali tu chodbu se sborovnou plnou učitelů.“
„Více méně, ty zapalovače jsou na nic,“ postěžovala si bez kontextu má kamarádka. Sáhla jsem do kapsy a zkušebně škrtla mým. Svíčky ve skleničkách okolo mě už hořely, zatímco druhá polovina patra měla stěží trochu denního světla.
„Můj funguje dobře. Zbývá nám ještě polovina patra, sejdeme se potom v domácí třídě,“ řekla jsem a zavěsila. Simon už začal zapalovat, a tak jsem se přidala. Každému připadla jedna strana chodby, a tak to šlo rychle.
Byli jsme téměř u konce, když jsem za sebou zaslechla tříštění jedné ze skleniček a řádné zanadávání přicházející od Simona. „Sakra, sakra, sakra.“
Co nejrychleji jsem se otočila. Mým prvotním pudem bylo se mu – jak se na nejlepšího kamaráda sluší – pořádně vysmát, ale když jsem si uvědomila, že ten plamen na jeho nohavici je skutečný, polila mě hrůza.
Zakřičet: „Ty jsi strašný idiot!“ poměrně hlasitě nebyla jedna z nejlepších věcí, které jsem udělala, proto jsem ho vzápětí rychle začala strkat k záchodům, vzdálených jen několik metrů.
„Běž, běž, běž,“ hučela jsem do něj vytrvale stejným hlasem.
Na záchodě jsem v panice rychle chytla za kohoutek, zatímco Simon hodil nohu do umyvadla. Nešlo uvěřit štěstí, jak blízko toaletám jsme zrovna byli.
Oběma se nám hrudník zvedal jako po zaběhnutí Krkonošské padesátky. Mně úlevou, jemu dojíždějícím šokem.
„To byl…“ začal, ale hned přestal. Zřejmě mu došla slova.
„Řekla bych, že to byl syndrom vyhoření v přímé praxi,“ protočil nade mnou oči. Barva se mu postupně začala vracet do tváře stejnou rychlostí, jakou se zápach šířil po malé uzavřené místnosti.
Neváhala jsem ani chvilku a začala s otevíráním oken. Simon mezitím nohu z umyvadla shodil na zem, až to začvachtalo a začal s prohlížením škod.
„Tak co?“ zeptala jsem se ho, když všechna okna byla otevřena na maximum, které bez přítomnosti učitele povoloval školní řád.
„Odnesla to jenom nohavice,“ zakroutil nechápavě hlavou. „Takhle se cítí i Human Torch? Protože jestli jo, už se tímhle playboy superhrdinou nikdy nebudu chtít stát.“
Teď jsem byla s protočením očí na řadě já. „Měli bychom rychle vypadnout a zapálit zbytek svíček. Máme kliku, že jsme na zapalování nedostali tu chodbu se sborovnou plnou učitelů.“
Volně inspirováno událostí z roku 2019, jméno hlavního aktéra (Simona) bylo pozměněno.
