Zem ortodoxního islámu Irán, má mnoho krás a zajímavostí ale cestovatel, pokud to chce vidět, se přes jeho nařízení a pravidla musí přenést. Muži to mají jednoduché, ale my ženy jsme na tom podstatně hůř. Musíme být celé zahalené, a tak jsem si před cestou pořídila něco na sebe. Nebyl to žádný módní výstřelek, ale hidžáb. Je to nejmenší možné zahalení – šátek na hlavě a je-li žena vdaná, tak celá v černém. Trochu jsem se odvázala, šátek jsem měla šedočerný, ale černý byl v záloze. Vypadala jsem hrozně. Ještě že jsem nemusela mít burku nebo čádor, to je i na očích síťka. A to vás na každém kroku vítá bilbord, kdy žena v čádoru děkuje za to, že ji Alláh ochrání od nebezpečí, které na ní číhá. Jsme pro muže opravdu nerovnoprávná stvoření, které je možno i zabít, když ji jen např. nařknou z cizoložství. Žádný soud se nekoná, děti patří vždy muži, tedy hlavně chlapci, o holčičky nestojí a pokud jim je žena porodí, tak ji klidně zbijí. A to i nyní v 21. století.
Zahalení při teplotách přes 30° C, je pro Evropanku náročné. Je to ale bezpodmínečně nutné a člověk na to musí z důvodu bezpečnosti dbát. A tak když mi manžel ráno v pokoji řekl: „Bohunko, kde máš šátek?“, já ho okamžitě začala hledat a urychleně dávat na hlavu. On se mohl smíchy potrhat. Ale i na něj došlo. Při prohlídce Šírázu, které bylo dříve centrem současného Iránu (Persepolis), manžela skoro zatkli. Je to město s mnoha památkami. K nejvýznamnějším patří i hrad Karim Khan Citadel. On, jako náš „dokumentarista“ samozřejmě chtěl mít hrad zaznamenán na kameře, a tak ho natáčel a když na konec udělal panoramatický záběr okolí, vzal náhodou i justiční palác, o čemž ale nevěděl. Okamžitě byl u nás policajt v civilu. Legitimoval se a začal Bohouše vyslýchat: „proč jste to filmoval, předložte doklady a přehrajte, co jste točil“. To přehrání byl ale problém. Kameru neměl manžel v ruce asi rok a přehrávání nepoužíval ještě déle. Nemohl přijít, jak se to dělá, a tak byl o to víc podezřelý, že je špion. Civilní očko, které stále drželo v ruce jeho doklady, rozhodlo „půjdete se mnou na policii a neříkejte, že to přehrát neumíte“. Manžel se s ním zdráhal odejít a stále se marně snažil přijít na to, jak se to dělá. Policajtovi došla trpělivost a když už bylo jasné, že se musí podřídit jeho rozkazu, stal se téměř zázrak a přehrání zvládnul. Policajt vše několikrát prohlédl, zapsal, vrátil Bohoušovi doklady a dal mu poučení, že se tyto budovy nesmí fotit ani nahrávat, že je to trestné. Zcela jistě by manžel nyní znovu do Iránu vízum nedostal a než jsme byli odbaveni na letišti na zpáteční cestu, obávali jsme se, že tato příhoda může mít dohru. Zcela jsme si oddechli, až když jsme definitivně opustili iránské území.
Zahalení při teplotách přes 30° C, je pro Evropanku náročné. Je to ale bezpodmínečně nutné a člověk na to musí z důvodu bezpečnosti dbát. A tak když mi manžel ráno v pokoji řekl: „Bohunko, kde máš šátek?“, já ho okamžitě začala hledat a urychleně dávat na hlavu. On se mohl smíchy potrhat. Ale i na něj došlo. Při prohlídce Šírázu, které bylo dříve centrem současného Iránu (Persepolis), manžela skoro zatkli. Je to město s mnoha památkami. K nejvýznamnějším patří i hrad Karim Khan Citadel. On, jako náš „dokumentarista“ samozřejmě chtěl mít hrad zaznamenán na kameře, a tak ho natáčel a když na konec udělal panoramatický záběr okolí, vzal náhodou i justiční palác, o čemž ale nevěděl. Okamžitě byl u nás policajt v civilu. Legitimoval se a začal Bohouše vyslýchat: „proč jste to filmoval, předložte doklady a přehrajte, co jste točil“. To přehrání byl ale problém. Kameru neměl manžel v ruce asi rok a přehrávání nepoužíval ještě déle. Nemohl přijít, jak se to dělá, a tak byl o to víc podezřelý, že je špion. Civilní očko, které stále drželo v ruce jeho doklady, rozhodlo „půjdete se mnou na policii a neříkejte, že to přehrát neumíte“. Manžel se s ním zdráhal odejít a stále se marně snažil přijít na to, jak se to dělá. Policajtovi došla trpělivost a když už bylo jasné, že se musí podřídit jeho rozkazu, stal se téměř zázrak a přehrání zvládnul. Policajt vše několikrát prohlédl, zapsal, vrátil Bohoušovi doklady a dal mu poučení, že se tyto budovy nesmí fotit ani nahrávat, že je to trestné. Zcela jistě by manžel nyní znovu do Iránu vízum nedostal a než jsme byli odbaveni na letišti na zpáteční cestu, obávali jsme se, že tato příhoda může mít dohru. Zcela jsme si oddechli, až když jsme definitivně opustili iránské území.
