Podivná panenka - napsala Věra Zástěrová-Sasínková

Najednou se ocitla sama. Na pěšině mezi stromy. Hladina rybníku odrážela její tvář. „ Podivná panenka“ říkali jí kdysi ve škole…už je to dávno. Černá ovce rodiny? Možná. – Ty černé, síťované punčochy, dredy, piercing, kérky – vzdor.
Usmála se. Už je to pryč. Už nemá potřebu se lišit. Ale nemá ani potřebu se zařadit. Někam patřit. Být součástí stáda. 

Vzpomněla si na babičku. Ta jediná jí rozuměla. Jenže už tu není… 

Ne, nebudu fňukat. Přidala do kroku. Ne, určitě nejsem jediná, která se i mezi lidmi cítí sama. No a co?!! Copak se každá ženská musí vdát?  

„ Anetko, měla by sis najít nějakého přítele.“ 

Bože, jak tahle slova své matky nesnášela! Nikdy jí neuměla vysvětlit, že absolutně nemá potřebu uvázat si na krk nějakýho chlapa. Přijít o svou svobodu.
Chce si dělat, co chce. A teď chce malovat.
Starou kůlnu už měla na dohled, když to na ni přišlo. Ten vzdor, ten vztek… potřebovala barvy, potřebovala je holýma rukama nabrat z kýblu a šplíchnout na plátno…
Klíč zarachotil v zámku, chvatně se svlékla. Ještě tu má starý balicí papír – rychle ho odmotala.
„Potřebuju to. Potřebuju…“ 

Vysvlékla se docela. Bosýma nohama stoupla do červené. Napatlala si barvy na holé tělo. Válela se po papíře, malovala rukama, nohama, celým tělem. Smála se. Divoce. Stříkala barvy rukama cik cak po papíře.
„Zanechám po sobě stopu. Tohle jsem já… tohle je moje pravé já… ať si, že jsem PODIVNÁ PANENKA… AŤ SI!“

-