Prej moderní umění - napsala Zdena Součková

„Ty vole, mám dva lístky na biatlon do Novýho Města. Se Zdenou nemůžu počítat, ta má ke sportu odpor. A sám jet nechci. Tak vezmi Jiřinu a pojeďte s náma. Baby nějak zabavíme, je tam nějaká galerie, večer jim slíbíme nějakou parádní večeři, to pude…“
„Ty vole, Jiřina se mnou nikam nepojede, co se provalil ten můj úlet se sekretářkou, tak se mnou nemluví. Zdena musí Jiřinu ukecat.“ Tak nějak asi vypadal dialog mého manžela Petra s jeho kamarádem Honzou. Jiřinu jsem samozřejmě přemluvila, protože výlety kamkoliv miluju, obzvlášť jsou-li spojeny s parádní večeří.
Že Jiřina s Honzou nemluví, se nedivím. Donesl domů od své sekretářky nějakou podivnou pohlavní flóru a snad i faunu, a obojího se pak horko těžko zbavoval. Teda myslím fauny i sekretářky. Jiřina má 48 kg a 150 cm a tento manželův úlet ji úplně zlomil. Začala být negativistická a vulgární.
„Mě teda do nějakýho Novýho Města nedostaneš, zvlášť ne s tím debilem… Večeře? Galerie? No tak to by snad šlo, ale běda, jestli tam bude nějaký zasraný moderní umění, to úplně nesnáším.“
Byla jsem připravená: „Štursa, Makovský, monumentální realismus, to není úplně takový to moderní, je to předválečná éra to ještě jde. Já vím, že není nad klasiku, takovej Michalangelo, ale víš třeba, že Štursa studoval v Římě a nechal se inspirovat antikou? Hlavně, když dělal ženské akty, třeba tu herečku Hanu Kvapilovou, ta je prý nádherná. “

               

        

 

Každá jsme si našla v Horácké galerii svoje. Mě nadchly levitující mramorové kameny, svrchu opracované a zdánlivě beztížně plující v prostoru. Vítězství ducha nad hmotou. To se mi moc líbí, protože v životě to mám většinou naopak, moje hmota bohužel většinou převáží nad silou mého ducha. A co teprve hutní sklo! Úplně mě fyzicky vzrušují oblé hladké lesklé povrchy, mám touhu se k nim přitisknout, hladit je a stírat pak svoje stopy, otisky prstů a lehkou páru z mého dechu. Velké artefakty z barevného skla postavené před oknem propouštěly do místnosti tu rudě, tu modře zbarvené paprsky slunce a nádherné vypouklé vázy obřích rozměrů vyloženě prosily o kytici slunečnic nebo pivoněk. Nadšeně jsem pobíhala mezi vystavenými exponáty a představovala si je doma v obýváku. Nakonec jsem si musela koupit na pokladně aspoň menší, i když taky krásnou vázičku.

 

Na podvečerní procházce z galerie do hospody nás Jiřina vlekla kolem kostela a to museli uznat i chlapi, že tak zvláštně pomalovanej kostel ještě neviděli.
„Prej sgrafiti, vidíš, a dneska za něco podobnýho sprejery trestají, street art je už taky vlastně umění… dyť je to skoro stejný“. Honzovu cynickou poznámku naštěstí Jiřina přeslechla, zaujatá vlastním monologem. Štursa ji prostě nadchl, obzvlášť když zjistila, že měl taky milenku a dopadl ještě trošku hůř, než Honza. Mlela něco o karmě a spěchala abychom ještě za světla viděli asi nejznámější Štursovo dílo „Raněný“ v životní velikosti kousek za kostelem. Už jsem byla za celý den tak nachozená a přesycená dojmy, že „Píseň hor“, jakejsi pasáček ovcí či co, mě nechal na rozdíl od Jiřiny celkem chladnou. Udolána opulentní a dobrým vínem jsem večer padla do postele jak podťatá.

 

Mrholí, spěchám z hospody do hotelu, a spěchám hodně, po velké večeři a dvou pivech si tělo žádá výdej. Pasáček mi nabízí, že můžu čurat mezi ovcemi, ale jako ovce si ještě nepřipadám, tak spěchám dál. Zdálky už mává „Raněný“ vysoko zdviženýma rukama mi ukazuje cestu. A hele, pod jeho podstavcem stojí těžká silná váza z hutního skla, jak dělaná pro moje, teď už velké, potřeby. Sedím na váze a ulevuji útrobám, kolemjdoucí mě vesele zdraví a Hana Kvapilová mi nese toaletní papír. Raněný najednou už nemává, rukou si zoufale zakrývá obličej, no co, neměl mi tu vázu nabízet.

U snídaně, aby řeč nestála, když Jiřina s Honzou ještě nemluví, barvitě líčím svoje exkrementy s dovětkem, že když se někomu zdá o hovnech, měl by si vsadit, přináši to peníze. Nejsem pověrčivá, zasmějeme se tomu a snad všichni spokojeni odjíždíme domů.
Za pár dní volá Jiřina, rozčílená na nejvyšší míru: „Představ si, ten hajzl si vsadil sportku a vyhrál dva tisíce, a nechce mi je dát. Ještě se tomu směje, jestli nemá půlku dát tobě, když to vyhrál na tvoje hovna. Už ho nikdy na žádný moderní umění nevezmu, debila“.