Přijeli umělci z Prahy - napsal Marek Bucko

Foto: Jiří Pokorný

Literární workshop - neboli- dílna - v Novém Městě na Moravě. Den třetí. Den „D“, večer „V“!

Že workshop znamená dílna vím z práce. V korporátní firmě máme pouze workshopy. Dílna je pro nás sprostá a smrdí olejem, potem, či pilinami. Když jsem však jednou na otázku vcelku osvíceného školitele: „Víte, co vůbec znamená workshop?“, odpověděl, že „práceobchod“, sdělil mi to tajemství s dílnou. Vzhledem k tomu, že anglicky umím pouze: „hotdog, ňújork a malboro“ a ještě s mizernou výslovností, otevřel mi nový obzor.
Tady v Novém Městě na Moravě jsem naštěstí pouze v dílně. Zdejší společnost je totiž korporátuprostá. Zapomínám na své zaměstnání. Nechci vystupovat v roli dvojitého agenta. Maximálně fešného myslivce, kterého tlačí v botě kopýtko a v kalhotech se tísní dlouhý chlupatý ocas. (Ale no tak dámy, uklidníme se, vždyť víte, jak to myslím). Hlavně tady ale nikomu nesmrdí vůně vzájemné podpory, příběhů a čerstvě potištěného papíru. Nikdo si na nic nehraje a úspěch druhému tady přeje více než sobě. A to nemají v korporátech, v pekle a bůh ví, jestli v nebi.
Ovšem zpět k večeru „V“. Součástí a zlatým hřebem (trémou jsem měl pocit, že mě do rakve) bylo autorské čtení. Zjistil jsem to jednak tím, že po městě a v galerii, která nás hostila, všude visely, ležely a vystavovaly se letáky s programem s pozváním na tento večer a za druhé jsem to věděl. Na letácích jsem vyfocen nebyl. Protože jsem ještě veřejně nikde nic nečetl a můj dabér podoby George Clooney, neměl čas se za mě fotit- točil nějakou sračku v jakémsi kouzelném lese v Americe. Asi tamní vánoční pohádku. 

Celý den jsem byl nervózní jak špatnej spisovatel v Dobříši a čekal na večer. Nejprve vybrat, co ze svého rozsáhlého díla přečtu. Jak to udělat? Losem? 

Nakonec jsem po tvůrčím brífinku s Danou a Natašou rozumě rozhodl, že přečtu kratší z těch dvou píčovin, co jsem za půl roku zplodil. Ovšem, jak jsem již naznačil, i vizuální stránka je důležitá. 

Vyčistil jsem si zuby… Ne, ne, tím raději nebudu své vyprávění zdržovat, mám jich 32 a přijde i na jiné partie a k této reportáži by se mohla dostat i mládež. A fakt, že jsem někdy v koupelně zcela neoblečen, by nemusel působit výchovně. 

Chtěl jsem se též oholit. Ale jednak ctím „Movember“ a hlavně si patrně strojek zase půjčila manželka (bůh ví co si s ním holila, když nemá vousy) a zcela mi ztupila břity. Už jí ho nebudu půjčovat, ať si prevít soused užije…
Dál jsem si oblékl nejlepší jediné společenské kalhoty, které mám, košili č. 51, vypůjčenou kravatu a vrhl se do víru maloměsta.
Přišli jsme do nádherného podkrovního sálu Galerie. Prý: „Budete mluvit na mikrofon…“
„V pohodě,“ myslím si a zkouším to: „Raz, dva, tři- zkouška zvuku,“ slyším za sebou cizí hlas nějakého mutujícího puboše. Zvuk se navíc při zkoušce v sále bez diváků tluče, jak dvě holky v bahně.
„Zkus ten hlas nasadit trochu níž,“ radí mi rétorka paní Věra. 

Níž to ale bohužel nejde. Asi jsem v mládí málo chlastal a kouřil a hlas neohrubl. S tím by jistě nesouhlasila moje paní. Nebo mám hlas vyšší, protože už mám málo mužské síly a testosteronu. S tím by bohužel moje paní asi souhlasila. 

To už se ale začali trousit první diváci. První a poslední. 

Poté, co se s nimi se všemi moderátor večera Marek seznámil, si s dívkou vyměnil i telefon. A za nesrozumitelného brumlání (něco jako, že měl vzít raději tu zábavu v Březiněvsi), odešel do zákulisí na panáka.

Ovšem „show must go one“, a tak i my jsme začali. Veselá povídka střídala povídku k zamyšlení, Erdela zazpívala a zahrála- naštěstí pro mě ne k tanci- jen k poslechu a večer se náramně vydařil. Dokonce i mně zatleskali - zdejší jsou zřejmě slušně vychováni. 

A kdo z diváků nepřišel, jeho chyba. Má možnost reparátu na Dobešce.