Vstal jsem tedy naslepo a spoléhal na svůj vnitřní zrak, který je natolik nedokonalý, že mi umožňuje vidět okolo sebe jen chvílemi a omezeně. Napůl vidoucí tímto vnitřním zrakem jsem došel ke dveřím na terasu a vyšel ven, kde mě místo malé zahrádky, která je tam ve skutečnosti, čekala rozlehlá zvlněná louka, porostlá nízkou sytě zelenou trávou.
Vydal jsem se přes louku a zaplavil mě nepopsatelný pocit volnosti. Na obzoru v dáli před sebou jsem spatřil zamžené obrysy hor, na druhé straně louky jsem se ocitl nad mělkým údolím. Nedaleko pode mnou stála usedlost a já se rozhodl tam jít v naději, že někoho potkám a budu s ním moci hovořit.
V pootevřených dubových dveřích se objevila starší žena s prošedivělými vlasy a s úsměvem na svém širokém obličeji ke mně promluvila: „Buďte vítán, posedíme a pobudeme spolu.“ Vyzařoval z ní klid a dobro.
Můj vnitřní zrak se začal opět rozostřovat a já jsem té ženě pravil: „Víte, ve skutečnosti spím, má duše vystoupila z těla a na chvilku se dostala sem k vám. Teď skoro nevidím a netuším, jak dlouho tady budu moct zůstat, než se probudím a budu muset vrátit zpátky.“
„Ano, vím, posaďte se sem,“ vzala mě za ruku a usadila na dřevěnou lavici k zahradnímu stolu.
„Jsem z Nehvizd, řekněte mi, prosím, kam jsem se dostal.“
Ačkoli jsem jí řekl jen jméno vesnice, ve které mé tělo zrovna spí ve své posteli, sama věděla, že je to na Zemi. Řeka mi. „To je odsud trochu z ruky, málokdy sem někdo odtamtud zabloudí.“
„Jsem tady na jiné planetě?“ Vyzvídal jsem dál.
„To není přesné,“ odpověděla. „Ne jiná planeta, ale jiná dimenze. Vy si to nedokážete představit, ale jste velice blízko svého domova, ale zároveň hodně daleko.“
„Jak se sem dostali lidé, kteří tu žijí? Nebo spíš kdy se sem člověk může narodit?“
„Víte, tady je to jiné než u vás. Není tu zlo ani protivenství, vládne zde pouze dobro, přízeň a volnost. Je to tu proměnlivé, každý si tady pouhými myšlenkami a vlastními přáními může například postavit dům, ve kterém chce bydlet. Pokud se zatoužíme s někým setkat, stačí si to přát a hned se ocitneme u něj. Pro vás je to asi těžko představitelné, ale takových světů, jako je tento, je bezpočet. Člověk se do některého z nich může narodit až tehdy, když se oprostí od všeho špatného, zlého, nenávistného, závistného a od dalších protivenství, která vládnou tam u vás a na podobných místech.“
Žena ke mně takto vlídně hovořila, a když se zmiňovala o našem světě, přelétl jí přes tvář výraz smutku, pochopení a naděje. Měl jsem pro ni připravenou spoustu dalších otázek, pochopil jsem, že tamní lidé vědí daleko víc než my na Zemi, víc než si vůbec dokážeme představit a víc, než nač se umíme ptát.
„Buďte opatrný, abyste se nepodíval do slunce,“ pokračovala, „je tak nádherné, že by vás sem připoutalo, už byste se nedokázal vrátit zpátky, a přitom vás tam ještě čeká řada úkolů, které máte ve svém životě splnit.“
Slunce tak jako tak nebylo vidět, přestože obloha byla průzračně modrá. Možná jsem ho ale na rozdíl od tamních obyvatel nemohl spatřit pouze já, abych neměl možnost se do něj podívat, neboť nejsem hoden toho tam žít. To byla moje poslední myšlenka, která mě v té krásné dimenzi stihla napadnout, protože pak jsem se probudil zpět ve svém těle a ve své posteli. Několik dlouhých minut ve mně dozníval pocit štěstí. Pocit, který je v tom krásném světě normální a trvalý, leč zde na naší zemi pomíjivý a vzácný. Pocit, na který nikdy nezapomenu.
Jan Pražák má svůj blog na Idnes.
Háček k příběhu Honzy:
Od té doby se snažím udělat všechno pro to, abych se tam mohl jednou narodit...
(Jan Pražák)
Sobotní šlovík probíhal jako vždy až do okamžiku, kdy jsem se měl probudit.
(Jiří Černý)
