Jožo Málek hluboce potáhne z cigarety a vyprostí se z Valina obětí. „Nekuř mi tady, jdi radši na dvůr, domácí jinak bude zase brblat.“ Jožo pokrčí rameny, přehodí přes sebe bílou košili a vyjde na dvorek. Vali mezitím horečně prohledává kapsy jeho pinglovského fraku pohozeného na židli. Vali má podezření. V náprsní kapse nahmatá hnědou peněženku s odřenými rohy. Vybledlá fotografie malého Joža v bílé košilce na kolenou ženy, která má stejné pichlavé černé oči jako velký Jožo. Na rubu je vybledlým písmem napsáno: „Mireček, Valašské Klobouky, 1916“. Potravinové lístky, dvacet protektorátních korun a dvě stě říšských marek. Jožo dělá číšníka u Veselky, kde se schází smetánka, a nejspíš taky trochu šmelí. To by Vali nevadilo, punčošky, kafe a levandulové mýdlo se vždycky hodí. Vali se neptá, odkud to Jožo má, ani se neptá, proč, když ho osloví jeho jménem, občas vůbec nezareaguje. Vali je chytrá ženská a v téhle době musí být ženská chytrá, jinak to ani nejde. Ale ta konvalinková vůně, která je z něj poslední dobou cítit, ta jí dělá starosti. Není to parfém, jaký používají německé paničky, ty voní pačuli a santalem. Vali se vyzná, Vali dělá v drogerii na hlavní třídě. Stejně jako Anežka, taková obyčejná husička. Přišla z vesnice, neumí se oblékat a pořád koulí těma svýma modrýma očima. A voní po konvalinkách. Vali najde ještě papírek se souřadnicemi Františkova seskoku a heslem: „Albion zdraví Sokoly“. Opatrně ho zase složí a vrátí do peněženky. Jožo se vrací ze dvorku. Vali se k němu přitiskne: „Miluješ mě vůbec, Jožo? Nebo mě máš jen pro zábavu?“ Jožo si prohrábne černé kučeravé vlasy, které mu padají do čela: „Vali, já jsem myslel, že jsi chytrá ženská. Musím jít.“ „Máš večerní šichtu u Veselky?“ ptá se Vali jakoby nic. Ale dobře ví, že nemá. Jožo s ulehčením přikývne, zaváže si levou botu a při odchodu si světácky zapálí další cigaretu.
Konrad Oberweiss se pohodlně rozvalí na své kancelářské židli. Za chvíli má padla a půjde na koňak k Veselkovi. Není to špatné, tahle služba, díky uměle nastavenému kurzu říšské marky vůči protektorátní koruně si tu nežije vůbec zle. A když se mu přece jen trochu zasteskne po domově, po Helze a po dětech, spláchne smutek večer v baru. Zasměje se dvojsmyslným vtipům toho veselého číšníka s černými hustými vlasy a ani mu nevadí, že má tak trochu židovský frňák a hrozný slovanský přízvuk. A pak si najde nějakou ochotnou českou nanynku a odvede si ji naproti do hotelu Palác Magnum, kde mu portýr úslužně otevře dveře a pokloní se málem až k zemi. Rozdrnčí se telefon. Konrad si hluboce povzdechne, ale zdvihne sluchátko. Služba je služba. Na druhém konci někdo zrychleně dýchá, pak se ozve nejistý ženský hlas: „Hallo, Staatspolizei?“ Konrad se posadí na židli rovně a sáhne po bločku. Ví, že ji teď nesmí vyděsit, oslovuje ji „Gnädige Fräulein“ a dává si na čas. Za deset minut má všechny informace a za půl hodiny je Jožo Málek, ve skutečnosti Miroslav Louka, člen sokolského odboje, zatčen v ulici Schönerova, dříve Patočkova, 35 na adrese jeho milenky Anežky Strouhalové.
Dveře letadla se konečně otevřou. Noc je jasná a plná hvězd. František Kučera neví, že potravinové lístky, které mu v Anglii dali, byly už před dvěma měsíci zrušeny oběžníkem č. 1482/1941. Neví, že radiopřijímač, který má pečlivě zabalený v batohu na zádech, se nikdy nedostane k těm, jimž byl určen. Neví, že krásný Miroslav Louka alias Jožo Málek právě ve sklepě gestapáckého vězení rozkousnul kyanidovou kapsli. Neví, že Anežka Strouhalová leží vedle na cele zmlácená tak, že připomíná spíš hadrovou panenku, jen její velké modré oči ještě párkrát vyděšeně zamrkají. Neví, že ke kraji lesa pod ním se sjíždí houf černých aut. Neví, že se Ethel v Dorkingu probudila zimou, podivila se nad tím, jak je to možné, vždyť je přeci taková krásná májová noc, přehodila si přes ramena fialkovou deku a teď stojí u otevřeného okna, které chtěla zavřít, kouká na oblohu a myslí na něho, na Františka.
František Kučera se zhluboka nadechne a skočí.
Zadání:
Napište příběh, který bude končit větou: NADECHNE SE A SKOČÍ.
