Křečovitě se držím tátovy ruky, protože ten se účastní všeobecného veselí a jásotu, a já mám strach, že na mě tak trochu zapomněl. Jsem ztracená v té záplavě šoupajících nohou a vzrušených výkřiků.
„Tati…“ zašeptám nejistě a pořádně zmáčknu prsty jeho ruku.
Táta to cítí a koukne na mě dolů. Vidí, že toho mám dost, a zvedne mě nahoru nad hlavu. „Teď něco uvidíš,“ slibuje tajuplně.
Táta to cítí a koukne na mě dolů. Vidí, že toho mám dost, a zvedne mě nahoru nad hlavu. „Teď něco uvidíš,“ slibuje tajuplně.
Sednu si mu za krk a konečně se můžu rozhlédnout. Najednou jsem naopak nejvýš a cítím se důležitá jako včera, když jsem dostala narozeninový dort. To je speciální dort jen jednou ročně, na který dala máma tři svíčky a já je jedním velkým fouknutím zhasla. Teď koukám z výšky na všechny ty lidi okolo. Sledují něco vepředu, tlačí se a přešlapují. Co je tam zajímavého? Trochu mi to připadá jako když jsme šli do ZOO a zrovna tam krmili opičky. Lidé se také tlačili až na klece, aby to všechno viděli.
Ale tady vpředu je výkladní skříň, žádná klec se zvířaty. V tom výkladu je velká televize. Snažím se rozpoznat, co je na obrazovce, ale dlouho se mi to nedaří. Je to zrnité, strašně světlé a když lidé na chvíli soustředěním zmlknou, televize vydává i divné zvuky – praskání, pískání a klapání. Je to docela strašidelné. Když si konečně zvyknu na nejasný obraz, vidím tam poskakovat obrovské bílé duchy s batohy na zádech. Takové pajduláky, řekla by naše babička.
Ale tady vpředu je výkladní skříň, žádná klec se zvířaty. V tom výkladu je velká televize. Snažím se rozpoznat, co je na obrazovce, ale dlouho se mi to nedaří. Je to zrnité, strašně světlé a když lidé na chvíli soustředěním zmlknou, televize vydává i divné zvuky – praskání, pískání a klapání. Je to docela strašidelné. Když si konečně zvyknu na nejasný obraz, vidím tam poskakovat obrovské bílé duchy s batohy na zádech. Takové pajduláky, řekla by naše babička.
Fakt se jich skoro leknu, hlavně když si všimnu, že tam, kde lidé mají obličej, tihle duchové mají jen veliké tmavé zrcadlo. Brrr. Zapotácím se na tátově krku, ale ten mě pevně chytne a usmívá se. Nevím čemu. Tyhle obludy v televizi se mi nelíbí. Pohybují se pomalými skoky v obrovských botách. Okolo nich je jen holá šedá pláň.
Pak najednou televize zhasne a mně se uleví. Stále nerozumím tomu, proč si lidé gratulují a tleskají. Jako kdyby ti strašidelní pajdulákové byli nějací hrdinové z pohádky a všechno dobře dopadlo, jako vždycky v pohádkách.
Netuším, že je červenec 1969 a Američané právě přistáli na Měsíci.
Malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.
I pro mě to zůstane navždy důležitým milníkem. Pajduláci jsou moje nejstarší vzpomínka z dětství.
Pak najednou televize zhasne a mně se uleví. Stále nerozumím tomu, proč si lidé gratulují a tleskají. Jako kdyby ti strašidelní pajdulákové byli nějací hrdinové z pohádky a všechno dobře dopadlo, jako vždycky v pohádkách.
Netuším, že je červenec 1969 a Američané právě přistáli na Měsíci.
Malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.
I pro mě to zůstane navždy důležitým milníkem. Pajduláci jsou moje nejstarší vzpomínka z dětství.
.jpg)
