,,Pane profesore?“ Nejistě se zeptá Vincenc Makovský, který právě vstoupil do oblíbené restaurace, rozhlédl se a uviděl známou postavu. Nebyl si zcela jistý, seděla zády k němu. Moc si přál, aby to byl on, pan profesor Jan Štursa.
Měl ho rád a vážil si ho. A nejen pro to, že mu pomohl, když se před časem obořil na věhlasné pány profesory z oboru malířského. ,,Jste zaslepení naučenými postupy, nepřipouštíte nové možnosti, nový jazyk malby. A... a... brzdíte svou zatvrzelostí nás mladé.“ Zůstal stát zaražený s otevřenou pusou. Lekl se sám sebe, co to z něj vylítlo?
No, co už, teď?!
Dnes se lehce pousmál, když si představil ty vyjevené pohledy slovutných pánů profesorů. Jednomu z nich sjel cvikr dolů. Zachytil se až na špičce dlouhého nosu, knírek v pozoru, oči vrh hlavy. Zkrátka, postava jak z grotesky. Vincenci tenkrát začaly cukat koutky při pohledu na čtveřici profesorů. Ti později rozhodli o jeho vyloučení. No, to už ho smích přešel.
Profesor Jan Štursa nabídl, mladému nadějnému umělci Vincenci Makovskému, pomoc. Vzal ho k sobě na obor sochařství. Rozuměli si, jakoby ten dvacetiletý rozdíl mezi nimi nebyl. Rádi rozebírali ženskou krásu a její ztvárnění v sochařství. Mimo jiné i to, co pro pana profesora bylo smyslné, ztvárnění hodné. ,,Vidíš, Vincenci, ty oblé tvary, ty měkké polštářky, tu ladnost?“ ptal se ho pan profesor při práci na ženských aktech. Něžně hladíval své dílo tanečnice Sulamit Rahu. Víc už ale o tanečnici Vincenci neprozradil.
Poslední dobou mu profesor připadal zamlklý, zádumčivý a bez radosti ze života.
,,Pane profesore!“, zvyšuje hlas Vincenc, a celý natěšený pokládá ruku na rameno svého učitele.
Štursa cukne ramenem. Palcem a ukazovákem si pomalu protírá rozčepýřený černý knír ozdobený bílou pěnou z právě upitého piva. Otáčí se, zvedne hlavu za hlasem a sotva znatelně se pousměje. ,, Rád Tě vidím milý Vincenci. Prosím, vezmi místo. Kde se tady bereš?“
,,Myslel jsem na vás, rád bych pokračoval v našem povídání.“
,,Prosím jednu velkou Plzeň.“ „Hned to bude“, hospodský za chvílí přináší pivo. Připili si na zdraví, přátelsky na sebe mrkli. Jo, Komenský by měl radost. Student dychtivý po poznání a zkušenostech. Profesor, který vede, ukazuje a přitom nechává svému studentu prostor pro vlastní vyjádření. Oba Komenského obdivovali a oba ho později ztvárnili. Dnes ale Komenského neprobírali, to opravdu, ne.
,,Pane profesore a kde jste viděl tu dívku, která vás inspirovala k práci na soše Z lázně?
Jan malinko přimhouří oči a na chvíli se ve vzpomínkách vrátí v čase.
Profesor Jan Štursa nabídl, mladému nadějnému umělci Vincenci Makovskému, pomoc. Vzal ho k sobě na obor sochařství. Rozuměli si, jakoby ten dvacetiletý rozdíl mezi nimi nebyl. Rádi rozebírali ženskou krásu a její ztvárnění v sochařství. Mimo jiné i to, co pro pana profesora bylo smyslné, ztvárnění hodné. ,,Vidíš, Vincenci, ty oblé tvary, ty měkké polštářky, tu ladnost?“ ptal se ho pan profesor při práci na ženských aktech. Něžně hladíval své dílo tanečnice Sulamit Rahu. Víc už ale o tanečnici Vincenci neprozradil.
Poslední dobou mu profesor připadal zamlklý, zádumčivý a bez radosti ze života.
,,Pane profesore!“, zvyšuje hlas Vincenc, a celý natěšený pokládá ruku na rameno svého učitele.
Štursa cukne ramenem. Palcem a ukazovákem si pomalu protírá rozčepýřený černý knír ozdobený bílou pěnou z právě upitého piva. Otáčí se, zvedne hlavu za hlasem a sotva znatelně se pousměje. ,, Rád Tě vidím milý Vincenci. Prosím, vezmi místo. Kde se tady bereš?“
,,Myslel jsem na vás, rád bych pokračoval v našem povídání.“
,,Prosím jednu velkou Plzeň.“ „Hned to bude“, hospodský za chvílí přináší pivo. Připili si na zdraví, přátelsky na sebe mrkli. Jo, Komenský by měl radost. Student dychtivý po poznání a zkušenostech. Profesor, který vede, ukazuje a přitom nechává svému studentu prostor pro vlastní vyjádření. Oba Komenského obdivovali a oba ho později ztvárnili. Dnes ale Komenského neprobírali, to opravdu, ne.
,,Pane profesore a kde jste viděl tu dívku, která vás inspirovala k práci na soše Z lázně?
Jan malinko přimhouří oči a na chvíli se ve vzpomínkách vrátí v čase.
,,No, byl jsem tenkrát v Luhačovicích a když jsem se procházel kolem lázeňského domu, všiml jsem si špatně zatřeného okna ve vodních lázních. Nesměj se,“ plácne Vincence do paže.
„Nechtěl jsem šmírovat, jen jsem byl zvědavý. Opravdu jsem nevěděl, že jsou to dámské lázně. A tam jsem ji uviděl. Mladou, štíhlou. Hlavu měla nakloněnou na jednu stranu, své dlouhé kaštanově hnědé vlasy držela oběma rukama a jemně z nich vymačkávala vodu. Něžný, zasněný pohled, úplně mě uhranula. Byl jsem. Vlastně jsem ztuhl jako socha. Rozesmáli se.
,,Sochař ztuhlý jako socha, to je dobrý.“
Vincenc pozorně naslouchá a představuje si svého profesora i mladou dívku. ,,Chvíli jsem na ni zíral, ale pak už mi byla zima, tak jsem zašel do lázeňského domu a počkal až projde kolem recepce. Doufal jsem, že ji nepřehlédnu, až bude oblečená.
Má drzost a odhodlanost třiadvacetiletého muže neznala mezí. Nevím, nevím, jestli bych si troufl i dnes.“ Oba se opět srdečně zasmějí a upijí z dalšího oroseného. ,, Ne, samozřejmě jsem ji neřekl, že jsem ji viděl nahou v lázních.“ Protočí oči Jan a pokračuje. Oslovil jsem ji: ,,Slečno, mohu Vás kousek doprovodit po kolonádě?“ Pohlédla na mě a po chvíli špitla, ,,dobře, budu ráda, už se stmívá.“ ,,No zkrátím to, byla z Brna a tak nebyl problém, domluvit se na tom, aby mi stála modelem. Měl jsem ji moc rád, hodně jsme se spolu nasmáli a, a tak, však víš.“
Má drzost a odhodlanost třiadvacetiletého muže neznala mezí. Nevím, nevím, jestli bych si troufl i dnes.“ Oba se opět srdečně zasmějí a upijí z dalšího oroseného. ,, Ne, samozřejmě jsem ji neřekl, že jsem ji viděl nahou v lázních.“ Protočí oči Jan a pokračuje. Oslovil jsem ji: ,,Slečno, mohu Vás kousek doprovodit po kolonádě?“ Pohlédla na mě a po chvíli špitla, ,,dobře, budu ráda, už se stmívá.“ ,,No zkrátím to, byla z Brna a tak nebyl problém, domluvit se na tom, aby mi stála modelem. Měl jsem ji moc rád, hodně jsme se spolu nasmáli a, a tak, však víš.“
Mrkli na sebe, věděli oba.
,,A pane profesore mohu vědět, co vás vedlo k vytvoření sochy Raněný?“
Nešlo přehlédnout mírný úlek v profesorově tváři. Zvážněl, nadechl se, a i když se mu evidentně nechtělo vzpomínat, vyprávěl své zážitky z války.
Shrnul je do několika slov.
,,Kamarádi, zbytečná smrt, utrpení, zmar, bolest a bezmoc.
Všechno je v té soše.“
Jan si nenápadně utřel lesklou kapku v koutku oka a tiše dodal: ,,Cítím se jako trvale raněný vítěz.“
Teď Vincenc stojí u hrobu svého profesora a jeho slova mu znějí v uších. ,,Cítím se jako trvale raněný vítěz.“
Stále dokola si přehrává střípky ze společných setkání. Jak se seznámili, co ho naučil i povídání u ,,oroseného“. Trápí ho výčitky, že nedokázal zabránit tomu neštěstí. Vždyť Jan Štursa se zastřelil jen dva dny po jejich posledním setkání.
Hlavu má skloněnou, tiše si povzdechne: ,,Tak rád bych zase pokračoval v našem povídání, pane profesore. Chybíte mi!“
,,A pane profesore mohu vědět, co vás vedlo k vytvoření sochy Raněný?“
Nešlo přehlédnout mírný úlek v profesorově tváři. Zvážněl, nadechl se, a i když se mu evidentně nechtělo vzpomínat, vyprávěl své zážitky z války.
Shrnul je do několika slov.
,,Kamarádi, zbytečná smrt, utrpení, zmar, bolest a bezmoc.
Všechno je v té soše.“
Jan si nenápadně utřel lesklou kapku v koutku oka a tiše dodal: ,,Cítím se jako trvale raněný vítěz.“
Teď Vincenc stojí u hrobu svého profesora a jeho slova mu znějí v uších. ,,Cítím se jako trvale raněný vítěz.“
Stále dokola si přehrává střípky ze společných setkání. Jak se seznámili, co ho naučil i povídání u ,,oroseného“. Trápí ho výčitky, že nedokázal zabránit tomu neštěstí. Vždyť Jan Štursa se zastřelil jen dva dny po jejich posledním setkání.
Hlavu má skloněnou, tiše si povzdechne: ,,Tak rád bych zase pokračoval v našem povídání, pane profesore. Chybíte mi!“
