Totáč - napsala Anna Vocelová

„Tohle za totáče nebylo,“ zaslechla jsem od vedlejšího stolku v cukrárně. Dostala jsem totiž na své první vysvědčení obrovskou jedničku, a tak mě babička vzala za odměnu na horké maliny se šlehačkou. „Babi, co je totáč?“
„Správně se říká totalita, Maruško.“
„No dobře, ale co to znamená?“
„Představ si to jako v pohádce. Bylo nebylo jedno obrovské rudé království, kterému vládl mocný nenasytný král. Nestačilo mu, když se mu klaněli ti, kdo mluvili stejnou řečí, museli se mu klanět i jiná malá království, která sice měla své vlastní krále, ale ti tomu rudému nesahali ani po kotníky. A ten rudý král, aby se mu náhodou nějaký chrabrý princ nepostavil, rozesel po všech ovládaných územích miliony maskovaných, avšak velice nebezpečných draků.“
„A kolik měli hlav, babi?“ skáču do vyprávění.
„Každý měl sice hlavu jen jednu, ale i tak napáchali tolik zla, že si to ani nedovedeš představit. Navíc se množili tak skrytě, že jsi za chvíli ani nevěděla, kdo je saň a kdo ne.“
„Tak to bych se skoro bála vyjít z domu, aby mě nějaká nesežrala.“
„Zas tak velkou papuli neměly, zato měly velice dobré uši, takže se k nim vždycky doneslo úplně všechno.“

„To zní strašidelně, babi. A víš, co bych ještě chtěla vědět?“
Babička jemně zavrtí hlavou.
„Co za toho totáče vlastně nebylo?“ špitám, aby ta paní s punčákem nevěděla, že jsem ji před chvílí omylem, ale opravdu omylem zaslechla.
„Nebylo skoro nic, děvenko.“
„Jako ani jídlo?“
„Ale jo, hlady jsme netrpěli, ale nebylo to jako teď, kdy přijdeš do obchodu a vybereš si jogurt, na jaký máš chuť. Tehdy existoval jen bílej, jahodovej, maximálně meruňkovej. S tím sis musela vystačit. Knihy vycházely jen ve čtvrtek, na toaleťák se stála nekonečná fronta, na barevnou televizi se dělal pořadník.“
„Co je to pořadník?“
„Prostě když jsi chtěla barevnou televizi, musela sis na ni nejdřív našetřit, pak se zapsat v prodejně do notýsku a čekat, až ta pro tebe přijde.“
„Jé, a proč si to nenapsali do počítače? Máma všechno píše do počítače a pak se rozčiluje, když to nemůže najít.“
„To nemohli. Tenkrát ještě počítače nebyly.“
„Cože? Kde jste tedy hráli hry?“
„Maruško, nejvíc na hřišti, někdy v lesíku u přehrady. Prostě jsme běhali po škole venku a neseděli jsme hodiny před blikající obrazovkou. Ale to byste měli dělat i vy teď, to s totalitou vůbec nesouvisí.“
„A co jste ještě nemohli?“ zajímám se dále.
„Nesměli jsme třeba cestovat, kam jsme chtěli.“
„Jako že nebyly letadla?“
„Ale jo, letadla byla, ale kdo nebyl úslužným přívržencem rudého království, nemohl jet za hranice ani autobusem nebo vlakem, maximálně občas na východ.“
„Tak to bylo teda pěkně blbý. Ještě že už ten totáč nemáme, viď, babi.“
Pohladí mě po vlasech, usrkne vychladlé kávy a se slzami v očích dodá: „Bůh ví, holčičko. Dvounozí draci teď sice vypadají úplně jinak než dřív, ale nikdy úplně nevymřou…“

Verze pro Dobešku:

„Tohle za totáče nebylo,“ zaslechla jsem od vedlejšího stolku v cukrárně. Dostala jsem totiž na své první vysvědčení obrovskou jedničku, a tak mě babička vzala za odměnu na maliny se šlehačkou. 

„Babi, co je totáč?“
„Správně se říká totalita, Maruško.“
„No, dobře, ale co to znamená?“
„Představ si to jako v pohádce. Bylo-nebylo jedno obrovské rudé království, kterému vládl nenasytný mocný král, který ovládal obrovská území. Tam se mu klaněla i jiná malá království, která sice měla své vlastní krále, ale ti přišli o všechnu moc. A ten rudý král, aby se mu náhodou nějaký chrabrý princ nepostavil, všude rozesel miliony maskovaných nebezpečných zlých draků.“

„Kolik měli hlav, babi?“
„Každý měl sice hlavu jen jednu, zato měly obrovské uši, takže se k nim vždycky doneslo úplně všechno. Navíc se množili tak skrytě, že jsi za chvíli ani nevěděla, kdo je saň a kdo ne.“
„To zní strašidelně,“ otřesu se a pak si vzpomenu na tu větu o totáči od vedlejšího stolu. Špitám, aby mě ta paní s punčákem nezaslechla: „Co teda za totáče nebylo, babi?“
„Nebylo skoro nic, děvenko.“
„Jako ani jídlo?“
„Ale jo, hlady jsme netrpěli, ale nebylo to jako teď, kdy přijdeš do obchodu a vybereš si jogurt, na jaký máš chuť. Musela sis vystačit s bílým, jahodový, maximálně meruňkovým. Knihy vycházely pouze ve čtvrtek, na toaleťák se stála nekonečná fronta a na barevnou televizi byl pořadník.“
„Co je to pořadník?“
„Prostě když jsi chtěla barevnou televizi, musela sis na ni nejdřív našetřit, pak se zapsat v prodejně do notýsku a čekat, až ji pro tebe vyrobí.“
„Proč si to nenapsali do počítače?“
„Tenkrát ještě počítače nebyly.“
„Cože? Kde jste tedy hráli hry?“
„Maruško, nejvíc na hřišti nebo v lesíku u přehrady. Prostě jsme běhali po škole venku a neseděli jsme hodiny před blikající obrazovkou. Ale to byste měli dělat i vy teď, to s totalitou vůbec nesouvisí.“
„A co jste ještě nemohli, babi?“
„Třeba cestovat, kam jsme chtěli.“
„Jako že nebyly letadla?“
„Ale jo, letadla byla, ale kdo nesloužil rudému království, nesměl jet za hranice ani autobusem nebo vlakem, maximálně občas na východ.“
„Tak to bylo teda pěkně blbý. Ještě že už ten totáč nemáme, viď, babi.“
Babička mě pohladí po vlasech, usrkne kávu a povzdechne: „Bůh ví, holčičko. Dvounozí draci teď sice vypadají úplně jinak než dřív, ale nikdy úplně nevymřou…“

 

Finále, finále:

„Tohle je jak za totáče,“ zaslechla jsem od vedlejšího stolku v cukrárně. Vzala jsem vnučku za odměnu na jahody se šlehačkou. Měly jsme totiž důvod k oslavě. Maruška přinesla své první vysvědčení s obrovskou jedničkou.

„Babi, co je totáč?“ zajímalo ji.

„Správně se říká to-ta-li-ta, ale ta doba už je naštěstí pryč,“ odpověděla jsem a doufala, že to vnučce bude stačit. Ale to jsem se spletla.

„No, dobře, ale co to znamená?“

Zamyslela jsem se. „Představ si to jako v pohádce. ½½ Bylo-nebylo ½½ jedno obrovské rudé království, kterému vládl nenasytný mocný krááál. Ovládal ooobrovská území, která sice měla své vlastní krále, ale ti neměli vůůůůbec žááááádnou moc. A ten rudý král nesnesl pomyšlení, že by se mu kdokoli vzepřel. Proto poslal miliony maskovaných draků, aby na ty malé krále a jejich lid dohlédly.“

„A kolik měli hlav, babi?“

„Každý měl sice hlavu jen jednu, zato měli oooobrovské uši, takže se dozvěděli o všech úplně všechno. Navíc se mnnnnožili tak skrytě, že nešlo poznat, kdo je saň a kdo ne.“

„Jůůů, to zní strašidelně,“ vyvalila oči a vyzvídala dál. „A co ještě ti draci vyváděli?“

„Třeba ½½ nechtěli své poddané pouštět za hranice. Kdo nesloužil rudému království, nesměl prostě nikam.“

„Takže se nemohlo ani k moři?“

„No ½½ výjimečně… Spíš k rybníku.“ Vzpomněla jsem si na naše každoroční dovolené u Mácháče. Přes den jsme sice leželi na pláži jak sardinky, ale děti si hrály cccelé dny venku a neseděly před blikajícími obrazovkami. Večer jsme si opekli buřty, zazpívali Rosu na kolejích a na područí rudého království na chvíli zapomněli. Ze zamyšlení mě vytrhla Maruška.

„A babi, chrlili ti draci taky oheň?“

„Oheň přímo ne, ale měli obrovskou ne-vi-di-telnou sílu, která lidem moooc ubližovala.“ V hlavě se mi vybavil obličej mého bratrance, o kterém nám soudruzi tvrdili, že zemřel za nevysvětlitelných okolností. My jsme přitom věděli, že jeho stopy skončily na hranicích s Německem. Tím jsem chuděrku raději neděsila.

„Ale to se přece nesmí takhle ubližovat lidem,“ rozčilovala se Maruška.

„To máš pravdu, to se nesmí, a proto už tyhle zlé draky z království vyhnali.“

„A nemůžou se vrátit?“

Pohladila jsem ji po vlasech, usrkla kávu a usmála se na ni: „Neboj se, holčičko, tihle draci už se nevrátí.“

Spokojeně slupla poslední jahodu, vyskočila a objala mě. „Tak to je bezva, že to nakonec dobře dopadlo.“

Přitiskla jsem ji k sobě. ½½ V mé pohádce to sice skončilo dobře, ale já jsem se přesto nemohla zbavit pocitu, ½½ že draci nikdy úplně nevymřou