Jasný, když jsem byl dítě, radostí jsem plesal, poskakoval a zpíval koledy u prskavek a hořících svíček, který jsme museli hned zhasnout. „Ať nevyhoříme!“ pokřikoval u toho všeho veselí taťka na maminku.
Jenže dítě už nejsem, dokonce žádný nemám, z rodičů jsou andělíčci a já už doma sakra nemám ani ten stromeček.
Vloni jsem ho ještě měl. Bavila mě ta vůně jehličí, kterou neprodukuje nějaký trapný osvěžovač vzduchu, ale pravý jehličí, který pak luxuju ještě na jaře.
Vloni jsem si dokonce udělal i luxusní bramborovej salát podle vítěznýho receptu, co jsem stáhnul na internetech a musím říct, že byl vážně ten nejlepší, jakej jsem si kdy udělal. Problém byl v tom, že jsem si ho vyrobil asi tři kila. Nedošlo mi, že tak nějak žiju sám, a i když jsem nechal na Štědrý večer ne jednu, ale rovnou tři volný židle, nikdo nepřišel. A dobře udělal!
Zatímco děti přes den bobovaly na stráni, já si sjel až večer. Neurol mi zařídil slušnou jízdu a já se motal po bytě jak nad korunovačníma klenotama při viróze. Byl to famózní Štědrý večer, ale opakovat ho letos nehodlám. To jsem se vlastně sáhodlouze dostal i k tomu, proč jsem začal skládat tyhle slova za sebe.
Jsem na prahu padesátky, i když mi do ní chybí ještě dva a půl kilometru, a jsem sám, jak ten bájný kůl v plotě. Nechodím se ztrapňovat na diskotéky, kde by se mě beztak hned na dveřích zeptali: „Koho si jdete vyzvednout?“ A nechodím dokonce ani do barů, kde se mě zase naopak už celou věčnost nikdo nezeptal na občanku, protože vypadám jako někdo, kdo ve škole psal ještě na břidlicovou tabulku. Ne, já už psal „čínou“ jejíž doba asi zase přijde. A jelikož neumím ani pískat na prsty, abych si vykoledoval nějakou tu facku na ulici, zbývá mi k seznámení vlastně už jenom tenhle papír, co je ve skutečnosti jen soubor jedniček a nul, přičemž moc dobře vím, který z těch dvou čísel jsem já.
Tak tedy, moje myšlenky se ubírají směrem na nějakou paní, která je vlastně slečna, klidně znovu, se kterou bych na Vánoce seděl za stolem u kapra, kterýmu se u nás říká Pepa, nebo jen vánoční.
Ve svém výběru už nejsem vůbec náročný. Laťka, co dřív levitovala těsně pod horizontem cumulonimbu, se nyní zoufale válí po zemi, sedá na ni prach a já už vím, že by mi bohatě stačilo, aby proti mně seděla bytost, co se cítí být ženou od narození, ne třeba jen poslední tři měsíce, a mě by tak čekalo genderový zděšení, až bychom po dárcích začali rozbalovat třeba i sami sebe.
Přiznám se, že přece jen věřím na vesmír a lepší než plánované rande vidím jako reálnější a k vyprávění mnohem zábavnější takovou tu příhodu, kdy jsme o sebe zakopli, padli si do náruče, rovnou také do oka a v neposlední řadě i do postele, někdy, v dalekém budoucnu, třeba až o víkendu, protože není kam chvátat, ale taky už není třeba otálet. To díky těm kilometrům, co se blíží jak technická na moje auto, který už má taky hodně nalítáno.
Jinými slovy jsem chtěl říct, kdyby ses letos o Vánocích měla nudit, můžeme to spáchat ve dvou a pod stromečkem hledat napětí, myslím to k žárovkám, co budou viset na stromečku, to abychom nevyhořeli.
Aby vše působilo nenásilně, budu 17. prosince odpoledne v 15:54, kdy bude světlo a přicházející tma lichotivá k nám oběma, stát úplnou náhodou u budějovického Samsona. Myslím toho na náměstí, ne toho, kde se vyrábí pivo. V levé ruce budu držet stromeček a v pravé kelímek od třetího dopitého punče. Budu působit velmi nenuceně, ležérně nebo možná dost křečovitě, klidně i plaše a vlastně i trapně. Nikoliv však zoufale, tak se cítím jenom teď, při psaní tohoto nejdelšího inzerátu v dějinách seznamek, přičemž tohle není ani seznamka.
Ty bys měla v rukou třímat ozdobu, a když se Ti budu líbit, přistoupíš blíž, ještě blíž a pověsíš mi ji na větev. Když se mi budeš líbit, usměju se. Když ne, budu dělat, že jsem někdo jiný a proměním se ve stojan k tomu stromku, co nemluví…
Měla bys být hodná, pokorná, věrná, bezdětná, příležitostně trochu naivní a bezradná, soběstačná, pořádná, nepořádná, skromná, vtipná, nikoliv však k popukání, víkendová alkoholička, introvertní, se vztahem k přírodě, ale za ten umírající stromek bys mi neměla vynadat. Měl by se ti líbit můj někdy i trapný humor, já bych se ti měl líbit víc než moji kamarádi, neměla bys mi pořád vyprávět o svým bývalým, pokud to nebyl Belmondo, a měla bys mi vonět, což se u toho jehličím vonícího stromku dá poznat samozřejmě jen stěží. Nevyhnutelně důležitý je i to, abychom si chutnali. Ale jestli budu mít v sobě ty tři punče, tak to nepoznáme, protože ty místní mají schopnost vypálit chuťový pohárky asi tak na týden. Ale je to jedno. Beztak bychom se asi hned nelíbali. To se děje jen v romantických filmech a tohle spíš zatím připomíná frašku.
Měj hezký den a těším se. Jo, a budeš chtít k Vánocům cukroví? Jestli jo, tak prosím nějaký upeč.
PS: Pokud jsi stejně plachá jako já, je jasný, že nikam nepůjdeš. A protože i já dávám náhodnému výskytu v uvedený čas taky jen velmi skromných 5 %, napadlo mě jít Ti naproti už teď a dát Ti svoji novou e-mailovou adresu, kde se můžeme domluvit na náhodném zakopnutí o sebe už o něco dřív. Co říkáš, napíšeš mi? MojeVanocesMarkem@seznam.cz
Vloni jsem si dokonce udělal i luxusní bramborovej salát podle vítěznýho receptu, co jsem stáhnul na internetech a musím říct, že byl vážně ten nejlepší, jakej jsem si kdy udělal. Problém byl v tom, že jsem si ho vyrobil asi tři kila. Nedošlo mi, že tak nějak žiju sám, a i když jsem nechal na Štědrý večer ne jednu, ale rovnou tři volný židle, nikdo nepřišel. A dobře udělal!
Zatímco děti přes den bobovaly na stráni, já si sjel až večer. Neurol mi zařídil slušnou jízdu a já se motal po bytě jak nad korunovačníma klenotama při viróze. Byl to famózní Štědrý večer, ale opakovat ho letos nehodlám. To jsem se vlastně sáhodlouze dostal i k tomu, proč jsem začal skládat tyhle slova za sebe.
Jsem na prahu padesátky, i když mi do ní chybí ještě dva a půl kilometru, a jsem sám, jak ten bájný kůl v plotě. Nechodím se ztrapňovat na diskotéky, kde by se mě beztak hned na dveřích zeptali: „Koho si jdete vyzvednout?“ A nechodím dokonce ani do barů, kde se mě zase naopak už celou věčnost nikdo nezeptal na občanku, protože vypadám jako někdo, kdo ve škole psal ještě na břidlicovou tabulku. Ne, já už psal „čínou“ jejíž doba asi zase přijde. A jelikož neumím ani pískat na prsty, abych si vykoledoval nějakou tu facku na ulici, zbývá mi k seznámení vlastně už jenom tenhle papír, co je ve skutečnosti jen soubor jedniček a nul, přičemž moc dobře vím, který z těch dvou čísel jsem já.
Tak tedy, moje myšlenky se ubírají směrem na nějakou paní, která je vlastně slečna, klidně znovu, se kterou bych na Vánoce seděl za stolem u kapra, kterýmu se u nás říká Pepa, nebo jen vánoční.
Ve svém výběru už nejsem vůbec náročný. Laťka, co dřív levitovala těsně pod horizontem cumulonimbu, se nyní zoufale válí po zemi, sedá na ni prach a já už vím, že by mi bohatě stačilo, aby proti mně seděla bytost, co se cítí být ženou od narození, ne třeba jen poslední tři měsíce, a mě by tak čekalo genderový zděšení, až bychom po dárcích začali rozbalovat třeba i sami sebe.
Přiznám se, že přece jen věřím na vesmír a lepší než plánované rande vidím jako reálnější a k vyprávění mnohem zábavnější takovou tu příhodu, kdy jsme o sebe zakopli, padli si do náruče, rovnou také do oka a v neposlední řadě i do postele, někdy, v dalekém budoucnu, třeba až o víkendu, protože není kam chvátat, ale taky už není třeba otálet. To díky těm kilometrům, co se blíží jak technická na moje auto, který už má taky hodně nalítáno.
Jinými slovy jsem chtěl říct, kdyby ses letos o Vánocích měla nudit, můžeme to spáchat ve dvou a pod stromečkem hledat napětí, myslím to k žárovkám, co budou viset na stromečku, to abychom nevyhořeli.
Aby vše působilo nenásilně, budu 17. prosince odpoledne v 15:54, kdy bude světlo a přicházející tma lichotivá k nám oběma, stát úplnou náhodou u budějovického Samsona. Myslím toho na náměstí, ne toho, kde se vyrábí pivo. V levé ruce budu držet stromeček a v pravé kelímek od třetího dopitého punče. Budu působit velmi nenuceně, ležérně nebo možná dost křečovitě, klidně i plaše a vlastně i trapně. Nikoliv však zoufale, tak se cítím jenom teď, při psaní tohoto nejdelšího inzerátu v dějinách seznamek, přičemž tohle není ani seznamka.
Ty bys měla v rukou třímat ozdobu, a když se Ti budu líbit, přistoupíš blíž, ještě blíž a pověsíš mi ji na větev. Když se mi budeš líbit, usměju se. Když ne, budu dělat, že jsem někdo jiný a proměním se ve stojan k tomu stromku, co nemluví…
Měla bys být hodná, pokorná, věrná, bezdětná, příležitostně trochu naivní a bezradná, soběstačná, pořádná, nepořádná, skromná, vtipná, nikoliv však k popukání, víkendová alkoholička, introvertní, se vztahem k přírodě, ale za ten umírající stromek bys mi neměla vynadat. Měl by se ti líbit můj někdy i trapný humor, já bych se ti měl líbit víc než moji kamarádi, neměla bys mi pořád vyprávět o svým bývalým, pokud to nebyl Belmondo, a měla bys mi vonět, což se u toho jehličím vonícího stromku dá poznat samozřejmě jen stěží. Nevyhnutelně důležitý je i to, abychom si chutnali. Ale jestli budu mít v sobě ty tři punče, tak to nepoznáme, protože ty místní mají schopnost vypálit chuťový pohárky asi tak na týden. Ale je to jedno. Beztak bychom se asi hned nelíbali. To se děje jen v romantických filmech a tohle spíš zatím připomíná frašku.
Měj hezký den a těším se. Jo, a budeš chtít k Vánocům cukroví? Jestli jo, tak prosím nějaký upeč.
PS: Pokud jsi stejně plachá jako já, je jasný, že nikam nepůjdeš. A protože i já dávám náhodnému výskytu v uvedený čas taky jen velmi skromných 5 %, napadlo mě jít Ti naproti už teď a dát Ti svoji novou e-mailovou adresu, kde se můžeme domluvit na náhodném zakopnutí o sebe už o něco dřív. Co říkáš, napíšeš mi? MojeVanocesMarkem@seznam.cz
Marek publikuje své blogy na stránkách DOBRÁ KONDICE v rubrice Karlův svět.
