Naštěstí se situace zlepšila. Právě teď jede do železáren až za Ostravu izolovat padesátimetrové potrubí v pětimetrové výšce. Žádná příjemná práce. Je prosinec, končí předvánoční týden, roury jsou venku. Od Islandu fučí jako blázen, teplota olizuje nulu zespoda, padá namrzající déšť. K ideálním podmínkám daleko. Ale práce je práce, a když je slušně zaplacená, je rád, že je.
Železárny jsou moloch. Město ve městě. V devět dopoledne přijíždějí na vrátnici se spuštěnými závorami. Roman vystupuje z auta a jde ohlásit sebe a dva kolegy, se kterými se o zakázku dělí.
„Dobrý den. Jsme izolatéři a jedem na montáž. Budeme tu izolovat potrubí.“
„Kdo si vas objednal?“ vrátná se tváří přísně. Kontroluje všechno, co si trojice izolatérů s sebou veze. Osobní doklady, izolační vatu, plechy, dráty, kleště, nůžky na kov, kladiva, aku vrtačky, krabice se samořeznými vruty, zkrátka všechno, svačiny nevyjímaje. Ještě kamsi telefonuje, a znovu kontroluje jejich totožnost, jako by přijížděli odněkud z Blízkého východu a měli teror v očích. Konečně - po deseti minutách vpouští izolatéry do areálu.
Roman, na kterého je zakázková smlouva psaná, odmítá být ve výšce byť jen o minutu déle, než je k práci potřeba. Všichni by rádi ještě za světla byli pryč. Už se těší na horký punč, na teplo a vůni vánočního cukroví, na děti a manželky.
Konečně mají dnešní nelehkou a chvílemi i nebezpečnou práci za sebou. Automaticky po sobě ještě rychle uklidit a fofrem domů. Přichází chlápek, kterému mají práci předat. Vylezl na potrubní most. Spokojeně zjišťuje, že vše je v pořádku, přesně tak, jak bylo zakázkou dohodnuto. Roman mu dole strká papír, aby podepsal převzetí díla. Chlap se těsně před podpisem rozhlíží po okolí.
„Kurňa, chlapi, to musite ještě uklidit, ten bordel. Až pak vám to podepišu,“ zapichuje prst do hromady odpadků, evidentně zbytků po jiných řemeslnících. Izolatéři jsou poslední z montérů na výstavbě této části potrubního mostu. Nechtějí se hádat. Budou Vánoce, tak proč si ten předvánoční čas kazit osočováním kdo za co může, kdo co má udělat, za sebe či bůhví za koho. Uklízí, ač se jim to nelíbí. Už chtějí fakt vypadnout. Na place sesbírali různé zbytky plechových odřezků a jiných kousků kovového, papírového a dřevěného odpadu. Dohromady tak dvacet kilo. Odpad přidali k tomu svému do většího pytle. Šéf se znovu objevil, očima beze slova přejel plac, podepsal předávací protokol a zmizel. I naše trojice z místa činu mizí. Nikde nevidí kontejner či jiný skládkový prostor pro odpad, proto vezou pytel s sebou s tím, že jej do odpadů vytřídí až jinde.
Už je pozdě. Později, než původně chtěli, aby bylo. Přijíždí k vrátnici. Trůní tam tatáž nepříjemná vrátná. Opět důkladně kontroluje auto. Porovnává záznam na listinném formuláři se skutečným stavem. Vše souhlasí až na ten pytel se smetím. Takový pytel však vrátná v záznamu přivezených věcí nemá. Proto odmítá pustit vozidlo z podniku ven. Roman se snaží sehnat toho vedoucího, který práci přebíral. Onen vedoucí se však už odstřihl od spojení se svou fabrikou a odešel za předvánočními nákupy, nebo sedí v šenku a chlemstá pivo nebo…, ale to je vlastně jedno kde je. Podstatné je, že tady už není a telefon nebere. Minuty ubíhaly o překot. Nechat pytel na vrátnici - prý vyloučeno.
„Vrátnice není žaden smeťak,“ sladce jim ježibaba v uniformě sdělila s tím, že kde je řádné uložiště odpadů neví, to není její věc. Po pár marných telefonních pokusech zjistili, že jim nikdo nedá potvrzení o tom, že pytel s odpadky není žádný lup. Před sebou sto dvacet kilometrů zpět do Olomouce, už je dávno tma, s punčem u stánku se můžou rozloučit. „Dám si doma čaj s rumem,“ brblá Roman.
Situaci nakonec řeší i na nátlak kolegů zlobně a radikálně. Vrací se zpět k místu montáže a pytel s odpadem vyhazují ven. O nic nepřichází. Jen o problém. Měli jsme to udělat hned, myslí si. A znovu na vrátnici. Vrátná opět provádí důkladnou kontrolu. Už potřetí chce vidět i jejich nářadí. V dokladech má, že, mimo jiné, přivezli i tři aku vrtačky.
„Pane, řeknite mně čisla tych vrtaček.“
„Jaká čísla?“ ptá se Roman nechápavě.
„Tuž, evidenčni čisla. Bo každa mašina musí mit čislo. Kvuli evidenci. Tak ja chcu vědět jejich čisla. Tak dělejte, ať tu nejsme do Ježiška.“ Vypadá to, že baba si na nich léčí nějaký svůj obří mindrák. Třeba její chlap chlastá, nebo jí …, nebo, co je jim „do řiti“ do toho? Už jsou vzteky bez sebe.
„Já, paní, žádná evidenční čísla na vrtačkách ani na jiném nářadí nemám. A mojí chlapi taky ne. My to na nic nepotřebujeme. Jsme samostatní soukromníci, izolatéři. Nikdo z nás si nedává evidenční čísla na cokoliv. Když jsme sem přijeli, měli jsme tři aku vrtačky. Každý svoji. Máte to v těch papírech, co jste sama vyplňovala. A jak vidíte, odjíždíme zase s třema aku vrtačkama. Co je na tom, sakra, k nepochopení?!“
„Ja vás bez tych čisel nepustim,bo ja to mam v předpisech, ja se nenecham tahat do žádných pruseru. Když tu sem ja, nekrade se, vite?“
„Chcete říct, že my snad kradem? Do boha, tak zavolejte šéfovi, nebo, co já vím komu, ať se to vyjasní. My potřebujeme jet!“ Vrátná skutečně kamsi volá, je vidět, že to zkouší na více čísel. Je jasné, že z těch důležitých tu už nikdo v pátek před šestou večer není a nebude.
Krista boha, já tu babu snad zabiju!“ zuří Roman.
Uběhly další dlouhé minuty. Roman plus dva jsou v železárnách jako ve vězení. Baba je nekompromisní, těžká závora spuštěná. Jenže končí jí směna. Předává ji nočnímu vrátnému. Cosi mu složitě vysvětluje, rezolutně máchá rukama, zdá se, že se snad i hádají. Po další chvíli, už v civilu, vychází před zavřenou bránu.
„Tak sme to vymysleli, chlapi,“ smířlivě říká nový vrátný. „v zaznamu stoji, že mate na další robotu nastupit hned po Novem roku. Je tak?“
To Roman musí potvrdit. Stejné potrubí o kus dál.
„Já vam napišu potvrzeni, vy si ty svoje bedny s nařadim nechate tady v uschově. Šak přes svatky nebudete nikde robit? A jak se tu objevite, my vam nařadi vydame a ten problém, co tady mate, ten pořeši někdo jiny. Souhlasite?“
Do hajzlu z babou pitomou, myslí si Roman, když mlčky přebírá glejt, že tři bedny s izolatérským nářadím nechají v úschově železáren. Odnáší nářadí do jakéhosi kamrlíku a vidí vrátnou, jak právě sedá do auta zaparkovaného před bránou a mizí pryč.
Nový vrátný žádný problém neshledává, přeje na oplátku pěkné vánoční svátky a okamžitě otevírá závoru. Konečně!.
Nadávky, smíšené s úlevou, že mají tohle fakt pitomé odpoledne za sebou, s ubíhajícími kilometry ubývají na síle. Roman se raději soustředí na jízdu. Namrzající srážky už dávno udělaly ze silnice sklínku a tak jede opatrně. I vozidla v protisměru se sunou želvím tempem.
Proto mu nečiní potíž zastavit. Sám by si toho ani nevšimnul, ale kolega vedle naléhavě haleká: „Bouračka! Ty, vole, tady je převrácené auto. To muselo být teď, eště se mu točí kola!“
Vybíhají. Je hned jasné, kdo ve škarpě skončil. Poznávají typ i barvu vozu. Naříkající posádka je až moc známá. Na tuhle babu chtěli všichni co nejdřív zapomenout. Sakra!
„Pavle, volej záchranku a policajty, rychle!“ velí Roman a s Tomem zjišťuje, zda můžou vrátné nějak pomoct, jestli to není práce spíše pro hasiče. Je to spíše pro hasiče.
„Tak co? Dovolal ses? Už jedou?“ křičí vzrušeně Roman.
„Jo! Ale asi tu nebudou tak hned. Sami mají co dělat, všude je kluzko, havárek jak nasraných, tak nevím,“ říká Pavel.
Auto vylítlo přes pangejt a rovnou do stromu. Dveře řidiče jsou pokřivené, nejdou otevřít, teče benzín, z motoru se kouří.
„Tak ju vytáhneme sami, navrhuje Tom.
„To nesmíme, co když má něco s páteří. Musíme počkat na záchranku a na hasiče,“ namítá Roman.
„Ale co když to bouchne a začne hořet? To je pak s ní ámen, páteř nepáteř,“ kontruje Pavel.
Všichni se pokoušejí pohnout zaklíněnými zkřivenými dveřmi. Nejde to.
„Běž do auta pro nářadí, vem vrtačku a ty dlouhé kleště na plech,“ přikazuje Pavlovi Roman.
„Ty, vole, my přece žádné nářadí nemáme! Ta baba nám ho zabavila…“ teď jim všem hrůznost situace došla.
Romana napadlo, že jestli jsou tohle nějaké rychlé Boží mlýny, tak jsou drsnější, než by si býval přál ještě před pár minutami.
Vrátná, ani neví, jak se ta žena jmenuje, je při vědomí. Cosi mumlá, není jí rozumět, bolestivě naříká a prosí o pomoc. Chlapi ještě chvíli marně bojují s nedobytným vozem, pak uskakují, auto začíná hořet. Roman pádí pro hasicí přístroj, který s sebou v autě vozí a z dálky se pomalu přibližuje zvuk sirén…
