Vše o Evě aneb když socha promluví - napsala Nataša Richterová

Odemykám kovanou mříž Horácké galerie a z podesty na hlavním schodišti na mě, jako každý den, mává Eva - bronzová socha Jana Štursy. Při pohledu na jablko v její pravé ruce se klepnu do čela: „Jé, já zapomněla vzít ty jabka!“

„Věrko, mám jedno, můžu ti ho dát!“ ozve se bronzová Eva. 

Už mě to nepřekvapuje. 

Za tu dobu, co pracuju tady, v bývalém paláci s bohatou historií, mě podivné zvuky a hlasy nerozhodí. 

A tak úplně normálně nehybné soše odpovídám: „Děkuju, Evo, ale přijede patnáct lidí. Jedno by bylo málo.“
„Tak si ho vezmi ty, je slaďoučké.“
„Jen si ho nech. A nepokoušej mě. Víš, že jsem za tebe jako ředitelka zodpovědná.“

„Adam taky pořád mluvil o zodpovědnosti a že se to nesmí a tak… A jak byl pak rád! Fakt nechceš?“

„Hlavně si na tom tvým jablku nechci vylámat zuby. Musím běžet, než přijedou hosté - budeme tu mít literární dílnu.“

„Počkej, ještě!“ vykřikne. Zarazím se a Evin hlas zní najednou plačtivě: 

„Je mi tu na těch schodech smutno. Chtěla bych za holkama dolů. Ony se tam celej den baví a hihňají. Mramorová Hanka Kvapilů zpívá a bronzová Sulamit Rahu tancuje a já tady trčím celý dny jako solnej sloup. Jo, a Myslbekův Žižka mi čumí na kozy!“
„Evo, já tě tu ale potřebuju.“
„Proč?“
„Jsi první, co návštěvníci vidí, když otevřou dveře. Vtáhneš je do galerie a nalákáš. Přesně na tady na tom místě jsi důležitá.“
„Jsem?“ usměje se rozmarně.
„Jsi,“ odpovídám jistě. „A na Žižku se vykašli, stejně prd vidí!“

Zadání:

Napište dialog Štursových oživlých soch v Horácké galerii.