Říjen jako malovaný. Den na košili, večer na bundu. A na zátop.
Tři měsíce utekly do nenávratna. Krajina nahodila bílý ohoz a Vánoce začaly vonět. Aby ne, zítra je Štědrý den. V našem pokoji teploučko, a když jsme s Petrem vypadli od rodinné obývákové televizní pohody, že už jdeme spát, bylo půl jedenácté. Ještě jsem přiložil do kamen, ať teplo vydrží co nejdéle.
Měl jsem sen: Šli jsme s partou lesem a já kamarády vedl k vojenskému bunkru ukrytému v lesním porostu. Přes louky, lesy i pole se táhne směrem ke Králíkům v Čechách celá linie obranného valu předválečného opevnění. Malé bunkry, kterým se říká řopíky jsou zajímavé chvíli, zato podstatně rozlehlejší pevnosti ukrýval les. Hory z betonu trčící nad úroveň terénu, nyní zarostlé houštím. Spousta místností, několik pater do podzemí. Střílny pro kulomety, věže pro děla a tajemno a dobrodružství kapající ze všech stran. Baterky, svíčky i velká petrolejka bývaly naší výbavou, když jsme pevnost prozkoumávali před pár lety. A teď sem vedu kamarády z trampů. Disponujeme jen kuželem jedné baterky. Kluci jsou, stejně jako my tenkrát, nadšení. Nejprve obdivujeme jeden z pěchotních srubů zvenčí, ale potom je všechny nedočkavě sháním do houfu jako kvočna kuřata.
„Tak pojďte. Tady bacha. A při zdi kluci. Běžte rači při zdi, už tu chybí zábradlí. A všude kape voda jak v jeskyních. Tadyma jdeme dule, sviťte víc pod nohy.“
Mluvím stále já, nikdo neodpovídá, i mezi sebou kluci mlčí. Začaly mi slzet oči a nemohl jsem se nadechnout. „Kurnik nekuřte tady, nechte si báňání až na ven!“ I tak je kolem hustého kouře jako z bramborové natě, nebo syrového jehličí.
Pěchotní srub je plný dusivého kouře. Kdepak cigára, tohle nejsou cigarety, to je … Zjišťuju zmateně, že není vidět téměř na krok. Sestupovat dále dolů je chyba. Nahoru. Musíme rychle nahoru. Chci povel, informaci klukům sdělit. Nevychází ze mne ani hlásek. Už nikoho nevidím. Oči mně štípou, těžce dýchám, příšerně se mi motá hlava a teď asi budu i zvracet. Zvracím. Ruce mám natažené dopředu, hmatám po vlhkých zdech bunkru a chci nahoru. Drsné betonové stěny náhle změkly. Snažím se pochopit proč je letitý beton měkký jako polštář. Chci udělat krok, ale nohy mi poutá závaží. Aha, teď vidím, proč. Vždyť já ležím. Nemůžu dělat kroky, když ležím. Tak tedy vstanu, musím vstát. Všude je dým, hodně dýmu. Mí parťáci z lesa jsou pěkní hajzlíci, když mě tu nechali. Ležím na boku a uvědomuju si, že znovu zvracím. Spíš se jen dávím, nic moc ze mě nejde, jen žaludek se chce obrátit naruby. Nohy jsou olovo, ruce jsou olovo. Chtějí poslechnout, ale obrovská tíha jim brání. Tak vstaň!! Slyším chrčení. Kluci, kde jste kluci? Potřebuju pomoc. Pomožte mně někdo… dusím se, ... já, já se dusím.
To byl teda pěkně blbej sen. Zvedl jsem těžce hlavu a už vím, že mi nikdo nepomůže. Naopak, já, že musím pomoct bráchovi. Petr leží v posteli na zádech, nehýbá se a ústa má plná zvratků. Nějak se mně podařilo sundat nohu z postele a potom jsem se vlastní vahou překulil na podlahu. Už vím, že nevstanu, že se nepostavím na vlastní. Přeci jen, oproti předpokladu, jsem dokázal skončit na všech čtyřech. K protější posteli je jen metr a půl. Šedo žlutou clonou kouře jako na konec světa. Natahuju ruku a chci zachytit pelesť. Je v nekonečnu. Jednu ruku na podlaze a druhou dlouze komíhám a natahuju, co jen můžu. Kolena jsem mírně šoupl po prkenné podlaze a ruka se ocitla na rantlu Petrovy postele. Sláva! Přitáhl jsem se a popadl Petra za hlavu. Otočil ji na bok a světe div se, jsem bráchu dokázal celého otočit na bok tak, že ucpaná pusa se zbavila obsahu a možná začal trošku dýchat. Chtěl bych jej bouchnout do zad, ať se rozkašle, ale nejde mně to. Klesl jsem znovu na všechny čtyři a lezl šnečím tempem k oknu. Vzduch. Musím sem dostat čerstvý vzduch. Hlava totálně vymetená, jako bych seděl už hodinu na řetízkovém kolotoči. Všechno letí kolem. Vzduch! Jen tahle jediná myšlenka v ní zbyla. Musím knihovnu vyvětrat! Vytáhl jsem se za pomoci loktů na parapet a potom se mi podařilo okno otevřít. Opět jsem se sesul k podlaze a zoufale pomalu lezl přes pokoj a pak ven na školní chodbu. Chtěl jsem volat. Nevydal jsem ani hlásek. Čas. Není čas, brácha je furt tam, a jestli … Uběhlo snad století. Záviděl jsem želvám, že jsou rychlejší, než nyní já. Až v polovině cesty jsem se uslyšel, jak tiše volám: Pomoc,…pomoc! Ještě vím, že se otevřely dveře od kuchyně a v nich se objevila mama a hned za ní tata. Pak už nevím nic. Pohltila mě šedá tichá mlha.
„Jirko!“ plesk, registruju facana.
„Co, co mě biješ, já za to nemožu, já sem nic neudělal,“ mátožně blábolím.
„Jiřičku, no to je dobrý, už bude dobře. Podívej se na mě… No tak, otevři oči,“ plesk, „…No, no tak. Fano, už se probírá, už de k sobě, pojď, zvedneme ho.“ Tata stál vedle a hned se zapojil. Čapli mě zleva i zprava, zvedli na nohy a sunuli po schodech před školu. Už jsem trošku i nohy zapojil a pokusil se o pár kroků.
„Peťa… je tam kouř… asi kamna buchly, se tam dusí… honem…“ mektal jsem.
„Petr už je v autě, už dýchá, už bude dobře, mluvila na mě mama. A už jsme byli u embéčka. Nasunuli mě na zadní sedadlo, Brácha seděl, spíše pololežel vedle mě, obličej mrtvolně bledý, oči zavřené, ale dýchal, hruď se mu zvedala. Mama přes nás hodila vlněnou deku.
„A jedem,“ řekl tata. Bouchly dveře vozu a embéčko se rozjelo na noční rallye Nedvězí-Zábřeh.
V zábřežské nemocnici si nás nechali pod kyslíkem a na pozorování do štědrého rána. Pak přišel primář, museli jsme sledovat jeho prst očima, klepal nám kladívkem na kolena, udělali rentgenové foto plic, čepli si z každého něco krve, a ještě fůru dalších procedur a dotazů, asi aby vyloučili, že nám hrabe, jsme absolvovali.
„Jsou v pořádku, paní Němcová. Stihli jste je rozdýchat a probrat včas. Ale bylo to o fous! Kdyby cokoliv, rozumíte, jakákoliv pochybnost…, hned přijeďte. Zdá se ale, že nebude třeba. Sou zdraví a silní, že jo kluci?“ otočil se na nás, „ Ale kdyby přece, … no tak na shledanou a veselé Vánoce paní Němcová. I vám pane Němče pěkné svátky, otočil se na tatu.
„I my vám přejeme hezké svátky. Vy jste po dlouhé době první člověk, doktore, co mě umí skloňovat,“ jaksi mimo dění podotkl tata.
Hned po druhém svátku vánočním, urgentně naklusal kominík. Nadával, láteřil a prskal jako starý nevrlý kocour.
„Představte si to!! Nejaké chetrák naházel do komína cihle a zbetke staré omitke. To nebel jen jeden kybl! Vzpřéčil se ten bordel v kominové šachtě a kolem bele jenom škvíre. Průduche, vime? Ale pak, jak se začalo topit, se časem všecko pohlo, ovolnilo, zbortilo a komín se ocpal. Všechno letělo dovnitř, kóř e zplodine. Eště, že se chlapce zbudile. Mohlo bét po nich.To be bela rana na Vánoce… No, zaplať Pánbůh, že vše dopadlo, jak dopadlo. Te drohy komine só v rychtiko. Teď možete topit bez obav. Néni tam včil ani smitko.“
Usoudili jsme, že máslo na hlavě budou mít zcela jistě ti zářijoví zedníci. Ale zjišťovat, kdo z nich a zda vůbec házel odpad do komína, to že rozviřovat nebudeme. Tata, poté co jej režim politicky potopil, nechtěl mít s našimi komančskými úřady, školníma počínaje a estébáky konče, nic společného. Na mamin protest řekl, že je důležité, že chlapci jsou v pořádku. „Ještě by při vyšetřování obvinili nás, ještě bychom byli popotahovaní, za ublížení na zdraví. Jsou schopní hodit nám na krk, že sme komín ucpali sami. Nechme to tak,“ řekl.
„Jestlipak víte,“ ptala se nás mama, „jaký jsem letos dostala nejlepší vánoční dárek?“
Měl jsem sen: Šli jsme s partou lesem a já kamarády vedl k vojenskému bunkru ukrytému v lesním porostu. Přes louky, lesy i pole se táhne směrem ke Králíkům v Čechách celá linie obranného valu předválečného opevnění. Malé bunkry, kterým se říká řopíky jsou zajímavé chvíli, zato podstatně rozlehlejší pevnosti ukrýval les. Hory z betonu trčící nad úroveň terénu, nyní zarostlé houštím. Spousta místností, několik pater do podzemí. Střílny pro kulomety, věže pro děla a tajemno a dobrodružství kapající ze všech stran. Baterky, svíčky i velká petrolejka bývaly naší výbavou, když jsme pevnost prozkoumávali před pár lety. A teď sem vedu kamarády z trampů. Disponujeme jen kuželem jedné baterky. Kluci jsou, stejně jako my tenkrát, nadšení. Nejprve obdivujeme jeden z pěchotních srubů zvenčí, ale potom je všechny nedočkavě sháním do houfu jako kvočna kuřata.
„Tak pojďte. Tady bacha. A při zdi kluci. Běžte rači při zdi, už tu chybí zábradlí. A všude kape voda jak v jeskyních. Tadyma jdeme dule, sviťte víc pod nohy.“
Mluvím stále já, nikdo neodpovídá, i mezi sebou kluci mlčí. Začaly mi slzet oči a nemohl jsem se nadechnout. „Kurnik nekuřte tady, nechte si báňání až na ven!“ I tak je kolem hustého kouře jako z bramborové natě, nebo syrového jehličí.
Pěchotní srub je plný dusivého kouře. Kdepak cigára, tohle nejsou cigarety, to je … Zjišťuju zmateně, že není vidět téměř na krok. Sestupovat dále dolů je chyba. Nahoru. Musíme rychle nahoru. Chci povel, informaci klukům sdělit. Nevychází ze mne ani hlásek. Už nikoho nevidím. Oči mně štípou, těžce dýchám, příšerně se mi motá hlava a teď asi budu i zvracet. Zvracím. Ruce mám natažené dopředu, hmatám po vlhkých zdech bunkru a chci nahoru. Drsné betonové stěny náhle změkly. Snažím se pochopit proč je letitý beton měkký jako polštář. Chci udělat krok, ale nohy mi poutá závaží. Aha, teď vidím, proč. Vždyť já ležím. Nemůžu dělat kroky, když ležím. Tak tedy vstanu, musím vstát. Všude je dým, hodně dýmu. Mí parťáci z lesa jsou pěkní hajzlíci, když mě tu nechali. Ležím na boku a uvědomuju si, že znovu zvracím. Spíš se jen dávím, nic moc ze mě nejde, jen žaludek se chce obrátit naruby. Nohy jsou olovo, ruce jsou olovo. Chtějí poslechnout, ale obrovská tíha jim brání. Tak vstaň!! Slyším chrčení. Kluci, kde jste kluci? Potřebuju pomoc. Pomožte mně někdo… dusím se, ... já, já se dusím.
To byl teda pěkně blbej sen. Zvedl jsem těžce hlavu a už vím, že mi nikdo nepomůže. Naopak, já, že musím pomoct bráchovi. Petr leží v posteli na zádech, nehýbá se a ústa má plná zvratků. Nějak se mně podařilo sundat nohu z postele a potom jsem se vlastní vahou překulil na podlahu. Už vím, že nevstanu, že se nepostavím na vlastní. Přeci jen, oproti předpokladu, jsem dokázal skončit na všech čtyřech. K protější posteli je jen metr a půl. Šedo žlutou clonou kouře jako na konec světa. Natahuju ruku a chci zachytit pelesť. Je v nekonečnu. Jednu ruku na podlaze a druhou dlouze komíhám a natahuju, co jen můžu. Kolena jsem mírně šoupl po prkenné podlaze a ruka se ocitla na rantlu Petrovy postele. Sláva! Přitáhl jsem se a popadl Petra za hlavu. Otočil ji na bok a světe div se, jsem bráchu dokázal celého otočit na bok tak, že ucpaná pusa se zbavila obsahu a možná začal trošku dýchat. Chtěl bych jej bouchnout do zad, ať se rozkašle, ale nejde mně to. Klesl jsem znovu na všechny čtyři a lezl šnečím tempem k oknu. Vzduch. Musím sem dostat čerstvý vzduch. Hlava totálně vymetená, jako bych seděl už hodinu na řetízkovém kolotoči. Všechno letí kolem. Vzduch! Jen tahle jediná myšlenka v ní zbyla. Musím knihovnu vyvětrat! Vytáhl jsem se za pomoci loktů na parapet a potom se mi podařilo okno otevřít. Opět jsem se sesul k podlaze a zoufale pomalu lezl přes pokoj a pak ven na školní chodbu. Chtěl jsem volat. Nevydal jsem ani hlásek. Čas. Není čas, brácha je furt tam, a jestli … Uběhlo snad století. Záviděl jsem želvám, že jsou rychlejší, než nyní já. Až v polovině cesty jsem se uslyšel, jak tiše volám: Pomoc,…pomoc! Ještě vím, že se otevřely dveře od kuchyně a v nich se objevila mama a hned za ní tata. Pak už nevím nic. Pohltila mě šedá tichá mlha.
„Jirko!“ plesk, registruju facana.
„Co, co mě biješ, já za to nemožu, já sem nic neudělal,“ mátožně blábolím.
„Jiřičku, no to je dobrý, už bude dobře. Podívej se na mě… No tak, otevři oči,“ plesk, „…No, no tak. Fano, už se probírá, už de k sobě, pojď, zvedneme ho.“ Tata stál vedle a hned se zapojil. Čapli mě zleva i zprava, zvedli na nohy a sunuli po schodech před školu. Už jsem trošku i nohy zapojil a pokusil se o pár kroků.
„Peťa… je tam kouř… asi kamna buchly, se tam dusí… honem…“ mektal jsem.
„Petr už je v autě, už dýchá, už bude dobře, mluvila na mě mama. A už jsme byli u embéčka. Nasunuli mě na zadní sedadlo, Brácha seděl, spíše pololežel vedle mě, obličej mrtvolně bledý, oči zavřené, ale dýchal, hruď se mu zvedala. Mama přes nás hodila vlněnou deku.
„A jedem,“ řekl tata. Bouchly dveře vozu a embéčko se rozjelo na noční rallye Nedvězí-Zábřeh.
V zábřežské nemocnici si nás nechali pod kyslíkem a na pozorování do štědrého rána. Pak přišel primář, museli jsme sledovat jeho prst očima, klepal nám kladívkem na kolena, udělali rentgenové foto plic, čepli si z každého něco krve, a ještě fůru dalších procedur a dotazů, asi aby vyloučili, že nám hrabe, jsme absolvovali.
„Jsou v pořádku, paní Němcová. Stihli jste je rozdýchat a probrat včas. Ale bylo to o fous! Kdyby cokoliv, rozumíte, jakákoliv pochybnost…, hned přijeďte. Zdá se ale, že nebude třeba. Sou zdraví a silní, že jo kluci?“ otočil se na nás, „ Ale kdyby přece, … no tak na shledanou a veselé Vánoce paní Němcová. I vám pane Němče pěkné svátky, otočil se na tatu.
„I my vám přejeme hezké svátky. Vy jste po dlouhé době první člověk, doktore, co mě umí skloňovat,“ jaksi mimo dění podotkl tata.
Hned po druhém svátku vánočním, urgentně naklusal kominík. Nadával, láteřil a prskal jako starý nevrlý kocour.
„Představte si to!! Nejaké chetrák naházel do komína cihle a zbetke staré omitke. To nebel jen jeden kybl! Vzpřéčil se ten bordel v kominové šachtě a kolem bele jenom škvíre. Průduche, vime? Ale pak, jak se začalo topit, se časem všecko pohlo, ovolnilo, zbortilo a komín se ocpal. Všechno letělo dovnitř, kóř e zplodine. Eště, že se chlapce zbudile. Mohlo bét po nich.To be bela rana na Vánoce… No, zaplať Pánbůh, že vše dopadlo, jak dopadlo. Te drohy komine só v rychtiko. Teď možete topit bez obav. Néni tam včil ani smitko.“
Usoudili jsme, že máslo na hlavě budou mít zcela jistě ti zářijoví zedníci. Ale zjišťovat, kdo z nich a zda vůbec házel odpad do komína, to že rozviřovat nebudeme. Tata, poté co jej režim politicky potopil, nechtěl mít s našimi komančskými úřady, školníma počínaje a estébáky konče, nic společného. Na mamin protest řekl, že je důležité, že chlapci jsou v pořádku. „Ještě by při vyšetřování obvinili nás, ještě bychom byli popotahovaní, za ublížení na zdraví. Jsou schopní hodit nám na krk, že sme komín ucpali sami. Nechme to tak,“ řekl.
„Jestlipak víte,“ ptala se nás mama, „jaký jsem letos dostala nejlepší vánoční dárek?“
A aniž očekávala odpověď, řekla: „No přece, že žijete! Čekala jsem pod stromkem cokoliv, ale život synů ne. Děkuju,“ a usmála se, aniž upřesnila, komu děkuje.
