Cvičení:
Napište krátký odstavec s gradací. Na hlavního hrdinu se řítí nějaký přírodní živel - vítr, voda, sníh...
Napište krátký odstavec s gradací. Na hlavního hrdinu se řítí nějaký přírodní živel - vítr, voda, sníh...
Jasmin Carmel
Utíkám. Pádím, co mi to jen kopýtka mladé srnečky wapiti dovolují. V boku už mě bodá vyčerpáním, plíce mě pálí, ale i tak běžím dál. Za sebou už slyším strašlivé běsnění hurikánu. Blíží se ke mně a cestou bere vše, co mu přijde do cesty. Ani nejmohutnější sekvoje nevydrží jeho nápor, a lámou se pod jeho drtivou silou.
Můj milovaný les, co z něho asi zbyde?
Prásk!
Zděšeně se ohlédnu za sebe, ale nezastavuju se. Nápor větru právě utrhl obrovskou větev, která se teď ve vzduchu zmítá jako pírko a pak ji najednou gigantický větrný vír žene rovnou mým směrem!
Klopýtám únavou, a přesto už v zádech cítím větrnou smršť. Na hlavu mi dopadá krupobití malých i větších kamenů, které krutá bouře bere s sebou. Jeden mě najednou zezadu tvrdě zasáhne do týla. Svalím se na zem, těžce dýchám, z rány mi vytéká horká krev.
Pomalu se mi zavírají oči a dřív, než mě pohltí temnota, uslyším ještě těsně nad sebou burácení větrného živlu…
.jpg)
Jiří Wilson Němec
Aleš sjel z polňačky a zaparkoval u chatky s nářadím. Cestou se zvolna rozšiřovala kaluž. Rychle otevřel dveře a začal chvatně sbírat nářadí a házet je do kufru auta. Podíval se do pole a ztuhl. Nevysokým porostem ječmene se brodila mladá srna. Až teď si všiml, že se nebrodí jen obilím, ale i vodou. Náhle kolem srny doslova vybuchly gejzíry vody. Jako obří vodotrysky. Otočil hlavu k cestě a ona už žádná nebyla. Voda vše ohromnou rychlostí zaplavovala.
Skočil do auta, které v mžiku mělo vodu do půli kol. Povodeň. Ty gejzíry, to je přetlak spodní vody... a Morava se zároveň rozhodla opustit své koryto.
To musím stihnout. Jeď! Jeď! Tak sakra přidej!
Aleš si uvědomil, že modlit se teď nepomůže.
Bohuna Kopřivová
„Už mně to tu nebaví ležet, pojedeme na nafukováku na protější ostrov Hvar,“ řekl manžel. „Do kajaku můžeme max. 3, tak jeden musí na lehátko.“
Na protější břeh to bylo 3 – 4 km. Slunce svítilo, nikdo ani mráčku, vítr nefoukal, na moři bylo živo, mnoho člunů i surfařů. Po občerstvení na ostrově se na zpáteční cestu nikomu moc nechtělo. Byla to předtucha nebo pokles tlaku, nevím. Moře bylo stále klidné, jen se vylidnilo. Po surfařích a člunech ani památka.
Asi v polovině cesty se začaly dělat vlnky a trochu foukalo. Stále bylo nebe čisté. Vítr se ale začal zvětšovat a k tomu samozřejmě i vlnky. Nejhorší bylo, že nás spodní proudy začaly táhnout na volné moře. Hvar tu již končil. Už to nebyly vlnky, ale pořádné vlny, které se neustále zvyšovaly. Dceru na lehátku jsme si přivázali za člun, po vodě přímo letěla jako pírko, ale jinam, než jsme chtěli my. Začalo nám téct do lodě. Chtěla jsem plavat na břeh pro pomoc, ale manžel řekl: „Ani náhodou, pokud se máme zachránit, musíme zůstat spolu.“
Začala opravdová bouře. Na moři nikde nikdo, obloha stále jak vymetená, ale vítr sílil. Bojovali jsme proti živlu s maximální silou, ale bylo to marné. Kartářka mně kdysi předpověděla, že umřu mladá a neštěstí na mne čeká na moři. Tak to je asi ono, blesklo mi hlavou. Kdybych byla sama určitě bych to vzdala. O děti mně to stále nutilo bojovat. Už jsme ani nemohli držet nějaký směr, naší starostí bylo jen nenechat se přelít vodou a udržet se na hladině. Větrná bouře stále sílila a bylo opravdu otázkou času, kdy nás další vlna převrátí. A byly stále větší.
Najednou byl u nás velký motorový člun a já myslela, že je to fata morgána, že se mi to jen zdá. Nebyla, viděla jsem dobře. Byli to Jugoslávci, kteří na útesech pozorovali rozbouřené moře a v dalekohledu nás uviděli. Sehnali větší motorovou loď a jeli pro nás. Větrná bouře zvaná bora nabírala vrcholu. Jen nás přeložili, přišla taková vlna, která by byla pro nás asi osudná. Vytáhli nás v poslední chvíli. Byli jsme všichni naprosto prochladlí a vyčerpaní.
Najednou byl u nás velký motorový člun a já myslela, že je to fata morgána, že se mi to jen zdá. Nebyla, viděla jsem dobře. Byli to Jugoslávci, kteří na útesech pozorovali rozbouřené moře a v dalekohledu nás uviděli. Sehnali větší motorovou loď a jeli pro nás. Větrná bouře zvaná bora nabírala vrcholu. Jen nás přeložili, přišla taková vlna, která by byla pro nás asi osudná. Vytáhli nás v poslední chvíli. Byli jsme všichni naprosto prochladlí a vyčerpaní.
Leželi jsme jak leklé ryby. Zachránci do nás všech doslova nalili rakiji. Když jsme se trochu vzpamatovali, odvezli nás do našeho kempu.
No, já stále nemohla ani mluvit, ale děti měly největší zážitek z toho, že se poprvé v životě svezly mercedesem. S našimi zachránci jsme propili zbytek devizového příslibu a do rozpadu Jugoslávie jsme si s nimi psali.