„Ano, zlato?“
„Víš…víš, jak jsem teďka měla ve škole ty individuální praxe?“
„No, jasně, co má být?“
„Noo…na individuálkách pracujeme u zvířat. Máme tam všechny možné druhy, včetně dvou hadů.“
„Fuj, hadi, s těma na mě nechoď. Víš, jak je nesnáším/že mám Ofidiofobii Co je teda s tou tvojí praxí?“
„No, víš…on zrovna jeden z těch našich hadů svléknul kůži…“
„No, a co já s tím?“
„No, ehm…ta hadí kůže je tady u mě v batohu…Mami? Mami, proboha, klid, dýchej! Nic se neděje, není to živý had.
Ne, proboha živého mami, nevystupuj za jízdy, nepouštěj prosím tě ten volant! Dýchej, ano? Hlavně klid, zhluboka se nadechni a vydechni…tak, výborně, to je ono. Už dobrý?“
„Snad…snad jo…“
„Fajn. Neboj se, dám si tu kůži na balkón, vůbec o ní nebudeš vědět…“
„Na balkón si ji určitě nedáš, tam chodím zalévat kytky. Na co to vůbec máš?“
„No jen tak, na ozdobu…hadí kůže je na dotyk strašně příjemná, nechceš si na ni sáhnout až budeme doma…? Fajn, tak ne! Víš co? Dám si ji do šuplíku. Do toho horního, vedle mého stolu. Tam mi nelez, protože jestli to uděláš, tak tě asi stihne infarkt…a to já bych nerada.“
„Dobře, dobře, hlavně mi s tou kůží nechoď na oči, ano? Panebože…proč jen jsem svoji dceru dávala na zemědělskou školu?!“
