V zákulisí padnu do rukou přímo režisérovi.
„Kam letíš holčičko?“ snaží se mě zastavit.
Zalykám se: „Umřela mi maminka!“
Pochopil a odvádí mě do šatny. „Tady je tvoje maminka živá a zdravá,“ říká mi s úsměvem.
„Pojď sem miláčku,“ maminka mě tiskne do své náruče, zatím co ji maskérka odličuje.
Zalykám se: „Umřela mi maminka!“
Pochopil a odvádí mě do šatny. „Tady je tvoje maminka živá a zdravá,“ říká mi s úsměvem.
„Pojď sem miláčku,“ maminka mě tiskne do své náruče, zatím co ji maskérka odličuje.
Maminka mi vysvětluje zamilovaný příběh Traviaty, která onemocní a na konci příběhu umírá. „Leničko, v divadle je všechno jen jako.“ Dá mi obrovskou pusu na tvář a utírá mi slzičky.
„Maminko, já jsem se dívala dolů do toho orkestru.“
„Myslíš orchestru“, opravuje mě maminka.
„Mi se tam strašně líbilo, jak ta paní brnká na ten velký nástroj se strunami.“
„Leničko ty myslíš harfu?“
„Jo tu harchu,“ snažím se opakovat. „A ten pán, co má ty velké bubny, jak tou paličkou do nich mlátí.“
„Tomu se říká bubnuje,“ doplní s úsměvem maminka a pohladí mě po vláscích.
Další den se maminka doma rozezpívává před zkouškou a já tiše sedím pod klavírním křídlem v našem obrovském bytě.
„Maminko, já jsem se dívala dolů do toho orkestru.“
„Myslíš orchestru“, opravuje mě maminka.
„Mi se tam strašně líbilo, jak ta paní brnká na ten velký nástroj se strunami.“
„Leničko ty myslíš harfu?“
„Jo tu harchu,“ snažím se opakovat. „A ten pán, co má ty velké bubny, jak tou paličkou do nich mlátí.“
„Tomu se říká bubnuje,“ doplní s úsměvem maminka a pohladí mě po vláscích.
Další den se maminka doma rozezpívává před zkouškou a já tiše sedím pod klavírním křídlem v našem obrovském bytě.
„Leničko, kde jsi? Musíme do školky,“ volá maminka.
Klavír je můj tajný úkryt. Nanosila jsem si tam své oblíbené hračky, hlavně mrkací panu Áju.
Trvá jen chvilku, než mě maminka objeví: „ÁÁÁ tady jsi. Pojď se obléknout, musíš do školky a já do divadla.“
Snažím se oddálit odchod.
„Nevymýšlej a oblékej se,“ trvá na svém maminka.
„Maminko,“ žadoním, „já budu hodná, budu poslouchat. Prosííím.“
„Tak dobře, ale nesmíš ani dutat.“ odvětí maminka.
„Áji, slyšíš, jak se ty tóny tady rozléhají? Jako bychom byly v jeskyni. Cítíš ty klapky, jak udeří paličkou na strunu klavíru? Podívej, jak se pohybují dole pedály,“ mluvím ke své panence. „Áji, ty budeš tančit a já se budu dívat, jak ti vlají hedvábné bílé šatičky.“
Najednou všechno ztichne.
„Tak pospěš, kde se touláš, přijdu pozdě na zkoušku,“ volá maminka nervózním hlasem.
Divadlo je můj druhý domov. Těším se tam, proto se rychle obuji a chytím maminku za ruku.
„Pojď už!“ Tahám ji za rukáv.
Miluji tu zvláštní vůni prachu a šminek šminků . Všichni jsou veselí, pobíhají sem tam. Je to tady takové tajemné, samé zákoutí, tmavé závěsy, kulisy, světla, kostýmy. Ráda si tady hraju na skovku.
„Leni, kde zase vězíš? Musím do zkušebny, nemůžeme si teď hrát. Víš, co jsi slíbila.“ Maminka opravdu zněla nahněvaně, tak jsem se rychle vrátila a šla za ní.
Ve zkušebně je to trochu jako ve škole. Do školy sice půjdu až po prázdninách, ale od sestry vím, jak to tam chodí. Tady je taky pan učitel, maminka mu říká mistře. Pořád ji zastavuje a opravuje. Přitom maminka zpívá tak krásným vysokým hlasem…
Sedím u stolečku, mám před sebou omalovánky s pastelkami. Více mě baví koukat ven z okna. Pozoruji přijíždějící trolejbusy, které mají tykadla dotýkající se drátů. V zimě to krásně jiskří. Lidé se dole hemží jako mravenci. Dnes má maminka poslední zkoušku. Začínají divadelní prázdniny. Už se těším, že budu mít maminku jen pro sebe.
„Proč prázdniny vždycky tak rychle utečou?“ povzdechla jsem si.
„Leni, jdeme do školy, teď už nemůžeš chodit se mnou do divadla. Musíš se učit číst a psát,“ říká mi maminka.
Školu nemám ráda, pořád se něco musí, nemůžu si hrát a chybí mi hudba. Pookřeji v hudební výchově, když mě zavolá paní učitelka: „Leničko, pojď nám zazpívat taky nějakou písničku.“
Na cestě k tabuli přemýšlím, co zazpívám. Už zpívali Pec nám spadla, Kočka leze dírou, Skákal pes..
Stoupnu si, ukloním se a začnu: „Milostné zvířátko, uděláme z vás. Kolem hrdla dáme pozlacený pás…“ Ručkama se snažím zvýraznit, jak přeměním pána v medvěda.
Paní učitelka koulí nevěřícně očima a žasne. Dosud ji žádné dítě nezpívalo árii Esmeraldy z Prodané nevěsty. Cítila jsem v bříšku motýlky a bylo mi hezky…
Chtěla jsem to večer vyprávět mamince, ale viděla jsem ji plakat.
„Co se ti stalo, maminko? Proč pláčeš?“
Maminka se snaží vyloudit úsměv. „Leničko s tatínkem jsme se domluvili, že už nebudu pracovat v divadle, abych mohla být více s vámi.“
Schoulila jsem se jí do náručí a rozplakala se s ní: „Maminko, ale já chci s tebou chodit do divadla...“
Ale už bylo rozhodnuto, mé divadelní dětství skončilo.
*******************
Původní verze:
Hudební dětství
Pláču a tiše šeptám: “Umřela mi maminka. „Opona padá dolů a já vybíhám z lóže. V zákulisí padnu do rukou přímo režisérovi. „Kam letíš holčičko?“ snaží se mě zastavit. Zalykám se: „Umřela mi maminka.“ Pochopil a odvádí mě do šatny. „Tady je tvoje maminka živá a zdravá.“, říká mi s úsměvem. „Pojď sem miláčku“, maminka mě tiskne do své náruče, zatím co ji maskérka odličuje.“
Maminka mi vysvětluje zamilovaný příběh Traviaty, která onemocní a na konci příběhu umírá. „Leničko, v divadle je všechno jen jako.“ Dá mi obrovskou pusu na tvář a utírá mi slzičky.
Maminko, já jsem se dívala dolů do toho orkestru. „Myslíš orchestru“, opravuje mě maminka. Mi se tam strašně líbilo, jak ta paní brnká na ten velký nástroj se strunami. „Leničko ty myslíš harfu?“ „Jo tu harchu,“ snažím se opakovat. „A ten pán, co má ty velké bubny, jak tou paličkou do nich mlátí. „Tomu se říká bubnuje.“
Další den se maminka doma rozezpívává před zkouškou a já tiše sedím pod klavírním křídlem v našem obrovském bytě. Leničko, kde jsi, musíme do školky“ volá maminka. Klavír je můj tajný úkryt. Nanosila jsem si tady moje oblíbené hračky, hlavně mrkací panu Áju. „ÁÁÁ tady jsi. Pojď se obléknout, musíš do školky a já do divadla.“ Snažila jsem se oddálit odchod. „Nevymýšlej a oblékej se“, trvá na svém maminka. Maminko“, žadoním. „Já budu hodná, budu poslouchat. “Tak dobře, ale nesmíš ani dutat.“ odvětí maminka. „Áji slyšíš, jak se ty tóny tady rozléhají? Jako bychom byli v jeskyni. Cítíš ty klapky, jak udeří paličkou na strunu klavíru? Podívej jak se pohybující ty pedály, “mluvím ke své panence. „Áji ty budeš tančit a já se budu dívat, jak ti vlají tvoje hedvábné bílé šatičky.“ Najednou všechno ztichne. „Tak pospěš, kde se touláš, přijdu pozdě na zkoušku, „volá maminka nervózním hlasem.
Divadlo je můj druhý domov. Těším se sem, a tak se rychle obuji a chytím maminku za ruku. Pojď už, „tahám ji za rukáv. Miluji tu zvláštní vůni prachu a šminků . Všichni jsou veselí, pobíhají sem tam. Je to tady takové strašidelné, samé zákoutí, tmavé závěsy, kulisy, světla, kostýmy. Ráda si tady hraju na skovku. „Leni, kde zase vězíš? Musím do zkušebny, nemůžeme si teď hrát. Víš, co jsi slíbila.“ Maminka opravdu zněla nahněvaně, tak jsem se rychle vrátila a šla za ní.
Ve zkušebně je to trochu jako ve škole. Do školy sice půjdu až po prázdninách, ale od sestry vím, jak to tam chodí. Tady je taky pan učitel, maminka mu říká mistře. Pořád ji zastavuje a opravuje, přitom maminka zpívá, tak krásným vysokým hlasem. Sedím u stolečku, mám před sebou omalovánky s pastelkami. Více mě baví koukat se ven z okna. Pozoruji přijíždějící trolejbusy, které mají tykadla dotýkající se drátů. V zimě to krásně jiskří. Lidé se dole hemží jako mravenci. Dnes má maminka poslední zkoušku. Začínají divadelní prázdniny. Už se těším.
„Proč prázdniny vždycky tak rychle utečou, „povzdechla jsem si. „Leni, jdeme do školy, teď už nemůžeš chodit se mnou do divadla. Musíš se učit číst a psát, „volá na mě maminka. Školu nemám ráda, pořád se něco musí, nemůžu si hrát a chybí mi hudba. Pookřeji v hudební výchově, když mě zavolá paní učitelka. „Leničko, pojď nám zazpívat taky nějakou písničku.“ Na cestě k tabuli přemýšlím, co zazpívám. Už zpívali Pec nám spadla, Kočka leze dírou, Skákal pes..
Stoupnu si, ukloním se a začnu: Milostné zvířátko, uděláme z vás. Kolem hrdla dáme pozlacený pás. Ručkama se snažím zvýraznit, jak přeměním pána v medvěda. Paní učitelka koulí nevěřícně očima a žasne. Dosud ji žádné dítě nezpívalo árii Esmeraldy z Prodané nevěsty.
Večer vidím plakající maminku. “Co se ti stalo? Proč pláčeš? Maminka se snaží vyloudit úsměv. Leničko s tatínkem jsme se domluvili, že už nebudu pracovat v divadle, abych mohla být více s vámi. „Maminko, já chci s tebou chodit do divadla“, rozplakala jsem se a tím pro mě skončilo divadelní dětství.
Maminko, já jsem se dívala dolů do toho orkestru. „Myslíš orchestru“, opravuje mě maminka. Mi se tam strašně líbilo, jak ta paní brnká na ten velký nástroj se strunami. „Leničko ty myslíš harfu?“ „Jo tu harchu,“ snažím se opakovat. „A ten pán, co má ty velké bubny, jak tou paličkou do nich mlátí. „Tomu se říká bubnuje.“
Další den se maminka doma rozezpívává před zkouškou a já tiše sedím pod klavírním křídlem v našem obrovském bytě. Leničko, kde jsi, musíme do školky“ volá maminka. Klavír je můj tajný úkryt. Nanosila jsem si tady moje oblíbené hračky, hlavně mrkací panu Áju. „ÁÁÁ tady jsi. Pojď se obléknout, musíš do školky a já do divadla.“ Snažila jsem se oddálit odchod. „Nevymýšlej a oblékej se“, trvá na svém maminka. Maminko“, žadoním. „Já budu hodná, budu poslouchat. “Tak dobře, ale nesmíš ani dutat.“ odvětí maminka. „Áji slyšíš, jak se ty tóny tady rozléhají? Jako bychom byli v jeskyni. Cítíš ty klapky, jak udeří paličkou na strunu klavíru? Podívej jak se pohybující ty pedály, “mluvím ke své panence. „Áji ty budeš tančit a já se budu dívat, jak ti vlají tvoje hedvábné bílé šatičky.“ Najednou všechno ztichne. „Tak pospěš, kde se touláš, přijdu pozdě na zkoušku, „volá maminka nervózním hlasem.
Divadlo je můj druhý domov. Těším se sem, a tak se rychle obuji a chytím maminku za ruku. Pojď už, „tahám ji za rukáv. Miluji tu zvláštní vůni prachu a šminků . Všichni jsou veselí, pobíhají sem tam. Je to tady takové strašidelné, samé zákoutí, tmavé závěsy, kulisy, světla, kostýmy. Ráda si tady hraju na skovku. „Leni, kde zase vězíš? Musím do zkušebny, nemůžeme si teď hrát. Víš, co jsi slíbila.“ Maminka opravdu zněla nahněvaně, tak jsem se rychle vrátila a šla za ní.
Ve zkušebně je to trochu jako ve škole. Do školy sice půjdu až po prázdninách, ale od sestry vím, jak to tam chodí. Tady je taky pan učitel, maminka mu říká mistře. Pořád ji zastavuje a opravuje, přitom maminka zpívá, tak krásným vysokým hlasem. Sedím u stolečku, mám před sebou omalovánky s pastelkami. Více mě baví koukat se ven z okna. Pozoruji přijíždějící trolejbusy, které mají tykadla dotýkající se drátů. V zimě to krásně jiskří. Lidé se dole hemží jako mravenci. Dnes má maminka poslední zkoušku. Začínají divadelní prázdniny. Už se těším.
„Proč prázdniny vždycky tak rychle utečou, „povzdechla jsem si. „Leni, jdeme do školy, teď už nemůžeš chodit se mnou do divadla. Musíš se učit číst a psát, „volá na mě maminka. Školu nemám ráda, pořád se něco musí, nemůžu si hrát a chybí mi hudba. Pookřeji v hudební výchově, když mě zavolá paní učitelka. „Leničko, pojď nám zazpívat taky nějakou písničku.“ Na cestě k tabuli přemýšlím, co zazpívám. Už zpívali Pec nám spadla, Kočka leze dírou, Skákal pes..
Stoupnu si, ukloním se a začnu: Milostné zvířátko, uděláme z vás. Kolem hrdla dáme pozlacený pás. Ručkama se snažím zvýraznit, jak přeměním pána v medvěda. Paní učitelka koulí nevěřícně očima a žasne. Dosud ji žádné dítě nezpívalo árii Esmeraldy z Prodané nevěsty.
Večer vidím plakající maminku. “Co se ti stalo? Proč pláčeš? Maminka se snaží vyloudit úsměv. Leničko s tatínkem jsme se domluvili, že už nebudu pracovat v divadle, abych mohla být více s vámi. „Maminko, já chci s tebou chodit do divadla“, rozplakala jsem se a tím pro mě skončilo divadelní dětství.
