„Ale mám, Aničko, já si to jen vychutnávám. Celý rok se těším na salát a kapra, tak si to teď chci užít.“
„Jenže já si chci užít dárky, tak už to, prosím, dojez, ať může přijít Ježíšek,“ žadoní nedočkavá Anička.
„Nech babičku, ať v klidu dojí. Nebo jí zaskočí kostička a Ježíšek nepřijde vůbec.“
„Jak nepřijde vůbec? Copak on čeká, jestli někomu zaskočí kost, aby nemusel přijít? Proto si vymyslel kapra, aby ušetřil za dárky pro ty, kdo spolknou kost? To teda není fér. Já myslela, že je Ježíšek hodný.“
„Ale to víš, že je hodný. A když budeš hodná a trpělivá i ty, tak určitě přijde a nikomu z nás nezaskočí,“ snaží se uklidnit situaci maminka.
„A možná pak dostaneš i dárek, který sis tolik přála,“ doplní tatínek. „Však uvidíš, jenom vydrž. A jakmile babička dojí, tak ho můžete jít vyhlížet s babičkou do tvého pokojíčku. My tu zatím s maminkou poklidíme a třeba mezitím přijde.“
Po večeři babička s Aničkou vyhlížejí Ježíška z okna dětského pokojíčku, když v tom zacinká zvoneček v obývacím pokoji.
V tu chvíli se všichni scházejí u rozsvíceného stromečku a Aničce září očka. Sahá po největší krabici s jistotou, že tam je ta vytoužená panenka, která umí mluvit a čurat.
Rozbaluje krabici, celá rodina sleduje pouze ji a všichni čekají tu nadšenou reakci.
„Co to je? To není ona!“ začíná natahovat Anička.
„Jak to není ona, zlato? Tahle taky umí čurat,“ hned chlácholí Aničku maminka.
„Já jsem chtěla jinou. Viděla jsem ji v té reklamě v televizi a měla hnědé vlásky. Tahle je má blonďaté.“
„To přece nemá na funkci vliv,“ snaží se zachránit situaci tatínek. „Tahle prostě taky čurá a taky mluví.“
„ A podívej, jak se na tebe usmívá, určitě se jí líbíš,“ hladí babička svou vnučku po hlavě.
Anička pomalu přestává natahovat a duchapřítomná maminka přichází s geniálním nápadem, že si hned zítra s panenkou zahrají na kadeřnictví a vlásky jí společně nabarví.
To potřebovala Anička slyšet. Konečně spokojeně panenku objímá a dává jí jméno Hvězdička.
