„Jasně,“ řekla jsem, netušíc, co mě čeká.
„Můžeme se spolu projít po lesoparku?“ řekl můj nový kamarád a já neviděla jediný důvod, proč říci ne. Chvíli jsme se procházeli a ukazovali si místa, která jsme znali z našeho mládí.
„Víš, kde je tady jezdící strom?“
„Nevím“ odpověděla jsem bezelstně a ani moje divoká fantazie nereagovala na tento pokyn.
„Jezdící strom? “ Chvíli jsem přemítala, co to jen může být.
„Asi blbost,“ odpověděla jsem si záhy a netušila, že za chvíli mě čeká jeden z nezapomenutelných zážitků.
Lesopark je docela príma. Prošli jsme vyznačené cesty a došli jsme do místa „M“.
„Podrž mi to, prosím tě.“ S těmito slovy mi podával své doklady.
Stála jsem na malém můstku, držela v ruce zodpovědně jeho doklady a peněženku a vesele se usmívala na svět.
Vlastně jsem si toho stromu, který vyrostl z malé doliny a vyrůstal do výše můstku, na kterém jsme stáli, téměř nevšimla.
Muž vedle mě věděl naprosto přesně, co činí.
Bez jediného slova upozornění vyskočil na můstek, skočil na inkriminovaný strom a jako profesionální hasič sjel dolů, do doliny.
Má slovní zásoba došla.
Zcela konsternovaně jsem nestačila říct ani pověstné „aha“ a dívala se dolů, kde zmizel můj původní doprovod.
Chlapec mrštně vyběhl výše zmiňovanou dolinu, začal si oprašovat své naprosto zelené kraťasy i nohy a bezelstně prohlásil:
„A sakra. Jsem asi celý zelený. Je to vidět?“
„NE!“ řekla jsem a pochopila, co znamená milosrdná lež.
„Vypadá to, že tady letos ještě nikdo nejel,“ prohlásil můj doprovod a mě konečně povolily všechny svěrače.
Záchvat smíchu přišel náhle a nečekán.
Teď tady sedím a přemýšlím.
Jsem tak dobrá, že zcela nezávisle muži procházející mým životem mají potřebu předvést své tetřeví číslo a ukázat, co vše se v nich skrývá?
Nebo jsem na tom už tak špatně, že těmto mužům nezbývá nic jiného, než utéct přede mnou na strom?
Sedím tady už dlouho. Odpovědi se zřejmě nedočkám.
