KOKS DO DOKS - NAPSAL MIROSLAV TICHÝ

Crrr, crrr! Zas ten zvuk. Zas den. A hlas.
,,Vstaň!‘‘

,,Proč?‘‘
,,Sbal se!‘‘
,,A kam?‘‘
,,Do Doks!‘‘

,,Co? Do Doks? Co tam?‘‘
,,Koks.‘‘
,,Koks?‘‘
,,No, koks. Vem ho tam. Prý maj tam mráz. Však víš, tam jak je ta hráz. Tak tam jeď, vem koks a top!‘‘
,,Ne. Chci spát.‘‘
,,Co? Že ne? Tak to prrr! Už dost. Mlč! Těď, běž! Maž. Na, tu na vlak máš. A hlas se, ať vím, že jsi živ a zdráv!‘‘
,,A proč já?‘‘
,,A kdo? Ot či brat? Jsi snad bloud? Ne, jen ty! Ty máš rád chlad. Ty to dáš.‘‘
A tak šel. A šel bos. Šel pět mil a tu zřel led. Hned tam šup. A pod něj. Proč? No, měl to rád.
Jak zřel led, hned si řek. Trup pod něj vnoř a fajn se měj. Vždy šat prost. Na to vždy dbal. Byl to Wim. Wim Hof. Ten, co má dech a na zdech mech.
Po tom, co se koup, šel dál. Na vlak. Jen tak. Jen s tím, co měl na ten koks pro ty z Doks.
Vlak stih, tak, tak. Do něj sed. Sed si a pod ním louž. A pak řev. Kdos se ho lek.
Pán.
,,Kdos ty?‘‘ ptá se ten pán, co se tak lek.

Wim zrak svých bulv zved. ,,Já jsem Wim. Wim Hof,‘‘ řek, tak jak znal.

Chlap jen, brrr. 

,,Tys šat prost. Jde z tě chlad. A strach.‘‘ Jal se ho třas a tak zklap. Vzal rum a pil.
Na to vlak húúú. Jal se jet. Směr Kiel, přes Rýn a dál na jih. Do Doks, kde lid zmrz.
Dum, dum, dum, dum, zněl vlak, jak jel. A jak vlak jel Wim z něj zřel: tu dům, tu strom, tu lom i les. A hle. Pán. A pes. Chrt. A jak se nes ten chrt. Jak pán. Řek si Wim a smál se, až zub se mu lesk.
A teď, blesk. Bum, prásk. Chrt se lek a pán jak by smet. Chrt sběh a pak? Kdo ví? Vlak jel dál.
Pán i pes byl ten tam. Wim se kál, že se smál, když nad psem prásk blesk a on zdrh v les.
Co teď asi pán, řek si Wim? Chrt prch a pán zmok. Je to můj boj? Ne. Wim Hof duch, je zpět.
Zrak mu teď pad, pod svůj sed. Co to? Kde je koks? Byl tu a je fuč. Zří kol. A hle, ten pán ho má.
Ten, co pil rum.
,,Vrať koks ty…, ten je pro ty z Doks. Ty máš už dost.‘‘
Pán, co pil rum, lhal. To byl jeho um. ,,To, je můj koks. Běž pryč! Nech mě být.‘‘
,,Ne, lžeš. Ten je můj, řek Wim,‘‘ a tak vznik ryk.
,,Dej to sem!‘‘
,,Ne ty mi ho dej!‘‘
Už, už! Už jen kus a Wim by měl koks zpět, však pán na něj dých. Rum byl jak déšť střel a tak Wim pad. A když vstal, pán byl pryč. A s ním i koks. Co teď? Jít bos? A kam? Do Doks? Co tam, když koks je fuč. A je hůř.
,,A Vy?‘‘ ptá se ho pán. Pán, jenž má háv a čep. I tu věc, s níž by mu rád štíp list na vlak.
Má list? Ptá se ho ten pán? Chce ho.
Ne, vrtí se mu leb. List je pryč. Dán v šat, jichž je Wim, již prost.
,,Tak ven!‘‘ řek ten pán a tak Wim šel. Šel bos a sám. Však kam? Do Doks? Co tam, když koks je fuč?
Wim na zem sed. Na led, na mráz, tam jak je sráz. Ret se mu chvěl, že cíl je pryč. Do Doks je to fakt kus. Sto a pět mil min.
Wim si dých. A pak zas. Raz a dva, raz a dva. A je rád. Je rád, že si dých. Leb mu za ten dých dík. Zas je to Wim. Ten Wim co zná. Ten Wim co si jde za svým, jen tak, s tím co má. Wim se zved.
Jde do Doks. Jde šest mil až to zře. Hle, muž co má koks.
Wim, chce mu ho vzít. Vzít mu ho hned, leč co to? Ne. Nech ho jít, řká mu leb. Jdi do Doks a uč lid, mít rád mráz. Tak OK, na to Wim. Nechť si ten chlap jde. Nechť mu ten koks, dá žár a klid. A tak jo. Chlap zmiz za roh a s ním koks i rum, co jím tak pách.
Wim si dých. Tak to holt je. Nech už ten koks být. Buď svůj. Buď Wim co má rád chlad a klid. Jdi na jih, tam kde je zem, kde je med i jilm. Do Doks.
A tak šel. Tu si kost zvrk, tu hýb si s krk, tu leh si pod smrk niž mrk. Šel a s ním šel vlk, pes i výr, co řval húúú. Šel X mil až tam co je hrad. Vlez na ten hrad a zřel, že už je u Doks. Šlo to fajn.
Vlez do Doks. Uf. Sňal znoj z ruk i lby. Leč kde je lid? Byl už tam, byl rád, však kde nic tu nic.
Wim chtěl mít vliv na lid, leč lid byl pryč. 

,,Kde jste?‘‘ řval Wim.
,,Co řveš, děl pán co tam přec byl.‘‘
,,Jsem tu bych Vám dal dar.‘‘
,,Máš koks, ptal se ten pán?‘‘
,,Koks ne. Mám dech a mráz, mám klid,‘‘ na to Wim.
,,S tím jdi v háj. Sníh a mráz tu má, kdo chce.‘‘
,,A kde je lid? Kde jsou ti vši, co dlí tu?‘‘
,,Jsou pryč?‘‘
,,Však pro Bůh, kde?‘‘
,,Tam kde je Kiel.‘‘
,,Kiel? No to snad ne? A proč ptá se Wim?‘‘
,,Prý tam kde je Kiel byl zřen chlap co má koks.‘‘
,,No to snad ne. Jak je to?‘‘
,,Psal to NET, stop ho chlap.‘‘
To byl šok. Wim to už ví. Teď ví, co měl dít. Měl mu ho vzít a s ním tu být. Moh jim dát koks a být pro ně jak Bůh. Co však teď?
Wim sáh pod vous a syp si cos na nos. Byl to koks. A pak si šnup. A proč by ne. Tu věc, co se mu dít, by dal jen Bůh. Či vůl.
,,A co vy zde?‘‘ ptal se Wim, už sjet.
,,Co já?‘‘ děl chlap. ,,Já tu čekám až přivezou z Český Lípy uhlí.‘‘




Pokus o jednoslabičný příběh