Ohňostroj - napsal Vasil Janko

Všechno začalo jednoduchou myšlenkou vyřčenou nahlas: „A co kdybychom si koupili nějaký takový ten malý ohňostroj!“
Zastavili jsme se na potemnělé cestě, která vedla do města. Otočil jsem se na Ondřeje, od kterého návrh přišel. Řekl to s takovým nadšením, že mi po pár chvílích došlo, že to myslí opravdu vážně. Poohlédnul jsem se po své pravici a viděl jsem stejně zmateného Matyáše, kterému to po pár pivech taky docházelo trochu déle než obvykle. Ondřejovi pomalu zmizel jeho šibalský úsměv.
„No co na mě čumíte. Však je Silvestr! To se prostě něco odpálit musí!“ řekl ostře.
„Však máme petardy.“ opáčil Matyáš. „To je nuda hoši. Poslouchejte, půjdeme nejdřív nahoru k vleku do večerky, tam nakoupíme alkáč a takovou tu bedýnku, co střílí rachejtle a pak zakempíme na pár hodin u Matese doma. Přece jenom máme ještě do půlnoci čas.“
Stáli jsme tam asi minutu a rozmýšleli co a jak. Pak jsem se otočil na Matyáše. „Mě to přijde jako celkem dobrý plán. Co u tebe? Myslíš že tam na chvíli můžeme pobýt?“
Matyáš se zasmál a povídá: „Jasně, naši jsou na nějaký párty v Trutnově, takže tam nikdo tak do dvou nebude. Ondřej vystřelil vítězoslavně ruce do vzduchu: „Yes! Já jsem věděl že s váma dneska bude sranda, borci!“
Vydali jsme se tedy zasněženými cestami Janských Lázní na kopec všeobecně známí pod jménem U Formánka, kde ve svém drobném krámku sídlí Vietnamec. Tato cesta nám zabrala dobrou půl hodinu, neboť naše chodidla oslabená alkoholem, jen velmi těžko hledala na strmé, neudržované, ledem pokryté cestě pevnou oporu. Postupovali velmi pomalu a opatrně. Nakonec jsme k večerce dorazili tak akorát, což znamená pět minut před zavíračkou. Prodavač nás zpražil ostrým pohledem, jen co jsme vkročili dovnitř. Měli jsme štěstí. V rohu s pyrotechnikou na nás totiž čekala poslední bedýnka, kterou popisoval Ondřej. Kartonová krabice obalená barevným papírem, s deseti trubkami naskládanými ve vnitř. Rychle jsme ji popadli a namířili jsme přímo k pokladně. Prodavač si mě a Matyáše pomalu změřil pohledem a lámanou češtinou řekl:
„Hele, kuci, a osumnáct už bylo?“
Nastalo několik vteřin hrobového ticha, které přerušil až hlas Ondřeje.
„No jasný, kámo! Ještě si vezmem dva ty božkovy co máš za sebou a jeden doutníček.“
To prodavače zmátlo na tolik, že překvapivě udělal přesně to, co mu Ondra řekl. Sebejistota, s kterou tu větu naservíroval, byla v jeho šestnácti letech děsivá. Rychle jsme zaplatili a vyšli ven. Stáli jsme tam jako vítězové. Ohňostroj v jedné ruce, alkohol v druhé. A pak přišla ona pramatka všech otázek: „Co teď, kluci?“
Otočil jsem se na spolupachatele, přešlapujíc v úmorné zimě Krkonoš. 

„No chtěli jsme jít ke mě, ne?“ odpověděl Matyáš. 

Ondřej souhlasně přikývl hlavou. „No jasný, přece nebudeme několik hodin mrznout venku. Jdem se vykalit k vám!“
Sešli jsme tedy kopec a dali se cestou k bytu, který se nám měl stát na následujících pár hodin útočištěm. Dorazili jsme tam celkem rychle a program na večer byl jasný. Spořádat tolik alkoholu a chlebíčků, co tam po sobě zanechali Matyášovi rodiče, kolik to jen půjde. 

V této disciplíně jednoznačně vynikal Ondřej. Sám totiž dokázal vypít jednoho celého Božkov originál a sníst celý tác chlebíčků. 

Z užvaněného kluka překypujícím různými vtipnými historkami, se během hodiny stal salát, který tu a tam zaspal, nebo si tak bezděčně uslintl. Musím říct, že já s Matyášem jsme se udrželi a nakonec jsme skončili jen v příjemně opilém stavu, kdy jsme byli schopní Ondřejovu kondici tolerovat.
Z ničeho nic se v Ondrově hlavě cosi probralo a ukazujíc na svůj mobil zvolal: „Hoši! Za chvíli je nový rok ty vole!“ 

Tahle věta byla řečena v tak prapodivném dialektu češtiny, že nám ji musel zopakovat ještě dvakrát, abychom pochopili o co jde. V ten moment zarachotili klíče v zámku dveří a Matyáš vystřízlivěl.
„Jsou zpátky,“ vydechl a v mžiku se otočil na mě, ukazujíc prstem hluboko do mojí duše. „Ty se chovej normálně a ty...“
Přesunul svůj pohled na Ondřeje tlačícího další chlebíček do pusy. „Ty drž hubu.“ 

Ondřej rezignovaně pokrčil rameny. Do bytu vpadli rodiče pana hostitele. Posilněni alkoholem, nám začali vykládat své zážitky z oné zábavy, která ale skončila o něco dřív, tudíž se vysvětlilo jak nás zaskočili nepřipravené. Vše proběhlo celkem hladce, vyměnili jsme se s nimi v chodbě a převlíkli se. Když už jsme chtěli odejít, Ondřej se otočil a s vážnou tváří řekl Matyášově matce: „Děkuju za pohoštění. To byly mega popíči chlebíčky, paní Matyášová.“ 

Matyáš rychle zavřel dveře a upřel na Ondřeje mrtvolný výraz. Ondřej se zmohl jen na: „No co? Je to pravda.“
Vykročili jsme z budovy. 

„Kolik máme teda času?“ zeptal jsem se, protože se mi nechtělo vytahovat mobil. 

„Nemám tucha, nechal jsem mobil nahoře,“ řekl Matyáš. Ondřej pomalu vytáhl telefon. 

„Máme necelých deset minut,“ zasupěl a zakymácel se ve větru. Z kapsy si drsně vytáhl doutníček a strčil si ho do pusy. 

„No tak to je akorát abychom došli na náměstí a odpálili to, ne? opáčil Matyáš. Souhlasně jsme přikývli a Ondra si zapálil onu tabákovou pochutinu. Důležitě si dvakrát potáhl a vyfoukl velký oblak dýmu. Třetí potah mu ale asi neudělal dobře, protože se hystericky rozkašlal a během deseti sekund byli popíči chlebíčky paní Matyášový znovu mezi námi. Ačkoliv toho Ondra snědl a vypil za celý večer tolik, vyzvracel to během pár minut a pak i sám uznal, že mu je líp.
Naše kroky dále vedli svižným tempem na náměstí, kde jsme začali plánovat kam dáme krabici s výbušninou. Překvapilo nás množství lidí, které se v našem malém městečku sešlo na tom samém místě. 

„Hoši, minuta!“ zaburácel Ondřej hledíc do mobilu. Ohňostroj jsem držel já, a tak jsem se rozhodl, že ho i zapálím. Kluci se opřeli o zábradlí autobusové zastávky, za kterým byl strmý kopec zakrytý tlustou dekou čerstvě napadaného sněhu. Jelikož na krabici bylo napsáno, že mám ohňostroj položit na rovný, pevný povrch, rozhodl jsem se, že ho položím na ledovkou pokrytý výmol, což mi v tu chvíli dávalo naprostý smysl. Pak jsem se začal snažit zapálit knot, který měl celou show započít. Ten však ne a ne chytit. Znervózněl jsem, když jsem slyšel jak kluci začali odpočítávat od deseti. Ještě víc jsem znervózněl, když knot skutečně vzplál a zmizel v bedně rychlostí blesku. Vzal jsem nohy na ramena a právě včas abych slyšel: „Šťastný nový rok!“ 

Zastavil jsem se na opačné straně ohňostroje než stáli kluci, takže jsem měl nádherný výhled na to, co se stalo pak. První rachejtle vyletěla a udělala nádherný světelný efekt na obloze. Krabice se zatřásla. Vyletěla druhá rachejtle, která měla stejný efekt, ale jinou barvu. Krabice se zatřásla a převrátila se palnou stranou přímo proti mým druhům. Viděl jsem jak jim úsměvy okamžitě klesli do zděšených výrazů hrůzy. 

Vyletěla třetí rachejtle, která prosvištěla metr od Ondřeje. Ten se zmateně rozhlížel za co se schovat. Následovala pak salva tří rachejtlí, které vyletěli skoro nastejno a to už byla panika v plném proudu. Nakonec se oba vrhli z kopce za sebou kde čekali až ohňostroj skončí. Podíval jsem se kolem sebe a se zděšením jsem zjistil, že nás pozoruje celé náměstí lidí. 

Úspěšně jsme se stali městskými exoty. Nejpodivnější na této situaci však bylo to, jak jsem si posléze uvědomil, že nikdo jiný, kdo byl s námi na náměstí, neodpočítával nový rok. Došel jsem tedy za klukama, kteří se vyhrabávali ze sněhu. 

„Ty vole jak jsi tu bednu postavil?! Skoro jsi mi odpálil kebuli,“ řekl Matyáš, ale v zápětí se uchechtl. Vytáhl jsem mobil z kapsy.
„Blbě,“ opáčil jsem „ale mám pocit že to je jedno.“
Matyáš se na mě nechápě podíval a já jen otočil mobil. 

Hodiny hlásily 23:02.