My holky spokojeně odpočívaly a těšily se na vánoční kouzelnou atmosféru velkoměsta. Daly jsme si to jako odměnu pro nás i naše děti. Jako pohlazení po rozvodu. Obě holky z vesnice, posléze z malého města.
Navzájem jsme si radily, jak musíme být obezřetné a dávat si pozor na vše, co nás tam může čekat.
"Hlavně nikomu nevěř," nabádaly jsme jedna druhou.
"Jasně, však nejsme hloupé," dodávaly jsme si kuráže.
"Víš, jaké to dneska je. Šmejdi jsou všude. Kdyby mohli, prodají i mrtvému zimník. Prostě budeme neoblomné, a kdyby náhodou nám někdo chtěl něco nabízet, tvrdě odmítneme. Přece nejsme žádné naivky," pronesla veledůležitě má spolucestující a já jen souhlasně kývala.
Praha byla báječná. Naší kluci vypadali, že se tam narodili. Beze strachu okamžitě skákali z tramvaje do tramvaje, z jedné stanice metra do druhé a my jako bláznivé matky za nimi. Byla tam spousta legrace a pěkných zážitků. Po celodenním dni jsem se jeli ubytovat. Vyspat a ráno do metra.
Sotva jsme se dostali do stanice, přijela s tichým zašuměním vlaková souprava a my nastoupili.
Obě špatně vidící, jedna brýle na očích, druhá v kabelce.
"Dobrý den," ozvalo se před námi.
Muž v kabátě se díval na nás docela z patra. Před námi byla jeho ruka a v ní ... paštika???
"Dobrý den," odpověděly jsme přísně.
"Mohu, požádat..... " začal ten muž.
"Ne, ne, ne... Díky. Opravdu nic nechceme," odpověděla jsem odvážně.
"Dámy, prosím Vás, mohu požádat….." muž se zdál být neoblomný.
Nedala jsem se. Přece nejsem z vesnice. Ať vidí, že mám kuráž.
"Pane, chápu, že Vámi nabízená paštika je určitě báječná, chutná a možná i bio, ale my opravdu NIC nechceme," řekla jsem dostatečně tvrdě.
Muž zbledl. Vypadal, že omdlí. Díval se dost překvapeně. Pak dopověděl svou větu: "dámy, prosím Vás, mohu Vás požádat o předložení jízdenky?“
Nasadila jsem si brýle a koukala na "paštiku" s nápisem "revizor".
Tiše a bez odporu, jsem začala hledat svou platnou jízdenku.
