„Buď zdráv, miláčku.“
„Dáš mi pusu?“
„Dám ti, dám.“
Pan Král stojí u plotu a volá na manželku: „Hanko, poď sem. Ten náš nový soused, zdá se ti normální?“
„No, jak dlouho už tu bydlí? Měsíc? Asi tak, že?“ konstatuje Králová. „Ale když se přišel představit, tak se mně zdál takový normální. Kolik má? Pětatřicet? Ženskou nemá, zřejmě starý mládenec nebo rozvedený, co já vím. Ale máš pravdu. Moc ho vidět není, ale slyšet velice. A ty řeči. Miláčku a ano lásko, ty jo, a přitom je sám. On mluví sám na sebe a ještě si odpovídá. To je mazec. A teď, slyšíš? Už zase. “
„Přijede babča.“
„Přijede. Bude kino.“
„Bude, bude.“
Podivín, shodli se Hanka a Josef Královi, sousedé přes plot, kteří už jsou pár let na zasloužilém odpočinku. Prázdný domek zabydlel nedávno Lukáš Holý. Odjíždí do práce, když je u Králových ještě půlnoc a vracívá se někdy po čtvrté odpoledne. Vchod do domu má z opačné strany, takže fyzicky jej zaregistrují, jen když se objeví na zahradě. Je počátek léta, Lukáš má v oknech protihmyzové sítě a stále otevřená okna.
„Hanko,“ ptá se Josef, „ty by sis všimla, kdyby měl soused psa, že jo?“
„To víš, že všimla. Žádného čokla jsem ještě neviděla.“
„No a tak komu on, myslím soused, komu dává ty povely? Sedni! Lehni! Lejdy, dej pac! Fuj!“ To mě neříkej, že si takto velí sám sobě?“
„Co ti mám říct? Podle mě je to blázen.“
Lukáš má konečně po čtrnácti dnech volný víkend a ten hodlá využít prací na zahradě. Posekat trávník, vyspravit plot a taky se těší, že si zajde na ryby. Vyjíždí z kůlny se sekačkou, dolévá benzín a než zatáhne za startovací šňůru, všímá si souseda stojícího hned za plotem.
„Dobré dopoledne, sousede. Doufám, že nebude vadit, že budu chvilku rachotit tady s Máňou,“ a ukazuje přitom na sekačku.
Josef Král na pozdrav neodpovídá, jen cosi zamumle a chce odejít.
„Pane Král!“ volá na něho Lukáš. „Je něco v nepořádku? Dělám něco špatně, že se se mnou nechcete bavit? Já si nejsem ničeho vědom. To by mě vážně mrzelo, kdyby mezi námi měli být nějaké sousedské neshody.“
Za plotem se objevuje i paní Králová.
„Nezlobte se, ale my si myslíme, že?“ obrací se k manželovi, „Že jste, promiňte, nějaký divný. Tak máme z vás trošku obavy.“
„Nechej toho, mámo!“ mírní řeč Král, aby nebyl za zbabělce.
„Počkat, jak divný? Co je na mně divného?“ zvedá obočí Lukáš.
„Vy máte psa?“
„Nemám, měl jsem, ale už pár měsíců nemám. Lejdy byla už stará a umřela.“
„Tak proč jí dáváte psí rozkazy, když ji nemáte?“ podivuje se paní Králová.
„A vůbec, co je normálního na tom, že mluvíte sám se sebou? Kdybyste jenom něco komentoval, nahlas nadával, no prosím, ale vy si i odpovídáte. A ještě tak familiárně. Miláčku. Ano, lásko… To – uznáte - je divné,“ doplňuje manželku Král.
Lukáš se směje: „Víte co? Pojďte. Pojďte ke mně na návštěvu. Něco vám ukážu.“
Královi se po sobě váhavě dívají, ale pak Josef říká: „Tak pojď, mámo.“
„Nazdáárr.“ Ozývá se z pokoje, jen vejdou.
„Přijede babča, budeme si hrát!“
To říká ten druhý papoušek. Uprostřed obýváku ve veliké kleci, spíše voliéře, sedí dva.
„Tak dovolte, abych vám je představil. To jsou moji kamarádi Sofie a Tonda. Papoušci. Druh - žako šedý. Jsou chytří, oba mluví a mluví docela nahlas. Znají asi stovku slov a frází. Chytřejší jak opice, asi jako tříleté dítě. Hned opakují, co slyší třeba z televize, z rádia nebo co slyší obecně, víte? Sofi, Tondo, to je pan Král a paní Králová.“
„Král! Čau Král,“ zdraví návštěvu Tonda.
„Takže,“ úlevně říká Králová, „to oslovování, čau lásko a …“
„No jistě, to se oni baví spolu nebo mluví na mě, případně na mou mámu, která sem jezdí, když jsem dýl pryč. Ano, ona je ta babča. Sofie už má deset let a Tonda o rok víc.“
„Tak je to,“ chápe i Josef.
„Tak, co? Pořád si myslíte, že jsem podivín? No, to nechám na vás. Dáte si se mnou slivovici? Mám loňskou a ta píše. Tak můžu nalít? Na co? Třeba na vysvětlenou a dobré sousedské vztahy?“
Paní Králová roztává jako sněhulák na sluníčku. „Dobře. Ale jen jednu baňku.“
„Dáme dvě, mámo. Ať nevrávoráme. Směje se už zcela uvolněně Josef.
„Dáme, dáme baňku, miláčku,“ přidává se pohotově Tonda a oba papoušci se natřásají, až peří lítá.
„Přijede babča. Bude úklid,“ konstatuje rozčepýřená Sofie.
