SILVESTR JAKO MALOVANÝ - napsal Jiří Wilson Němec

„Wilsone, Wilsonku…“
„Co chceš, Alčo?“
„Víš, jak jedete teď na konec roku na Silvestra na Sovinec…víš, já ještě nikdy na žádné takové akci nebyla a …vemte mě s sebou.“
„Prosim tě, tam jedou jenom lidi z našich trampských osad. Hospoda bude plná do poslední židle a na té chalupě, kde máme spát, ta taky není nafukovací. Budeme tam jak sardinky. Hlava na hlavě.“

„Wilsone… Prosím! Já bych fakt moc chtěla, ani nevíš jak. Já budu hodná. Slibuju! Doma s našima už je to k nevydržení. Dyť mám skoro dvacet a trčím furt jak puška doma. Nikdy jsem nikde nebyla, matka mě doteď nikam nepustila. Chcu vypadnout z baráku aspoň na Silvestra. Prosím! Vemte mě. Prosím!“
Alena mě ukecávala tři dny. Ve skutečnosti nešlo ani tak o kapacitu židlí, jako spíše o fakt, že Dita jede taky. 

Dita. Zamilovali jsme se do sebe vloni. Já do ní šíleně. Ale letos v červnu se cosi zvrtlo. Má obavu, že když odejdu na vojnu, změním se tam. Změním k horšímu. Že dva roky je dlouhá doba, že ona už jednu bolestnou zkušenost s klukem na vojně má a nerada by se zklamala zase a…zkrátka na čundry spolu jezdíme dál, ale z její strany prý jen jako kamarádi. Že se uvidí, až se vrátím. Cha! Dva roky! Trpím kvůli tomu a snažím se stále dokazovat, že jsem pořád ten stejný kluk, kterého vloni poznala. Poslední den v roce ji chci být nablízku a opětovně láskyplně dobývat ten milovaný hrad. A do toho žádonivá Alena…

Jsem slaboch. Uškemrala mě. To byla první chyba.

A teď jsme tu. Stará bytelná chalupa s malými okny a tlustými zdmi. V místnosti, kde budeme všichni přespolňáci spát, jsme rozbalili spacáky, celty a deky a vyrobili tak jedno veliké podlahové letiště pro pětadvacet těl. Kamínka značky Petra už rozlévají teplo. Dohodli jsme se, že se budeme střídat v přikládání. Z hospody do chalupy je to asi dvě stovky metrů a je předpoklad, že během večera se vždycky najde někdo, kdo se půjde provětrat a při té příležitosti zaskočí na chalupu a přitopí. Ledový samec utahuje šrouby.
Sovinecký hostinec. Moře kytar, banja, basa, housle, mandolíny. Hospodský se má co otáčet a čeká ho náročná noc.

 Alena se mě drží jako klíště, Štve mě, je otravná, pořád se na něco vyptává, všecko pro ni, která se do tohoto dne držela máminy sukně, je nové.
„Wilsone, tak ty to prej dneska vidíš na švédskou trojku, jo?“ Kamín je úplnej vůl, jak rejpá do živýho. „Ta nová, Alena, že jo? To je kost. Tus vyhrabal, kde? Teda nic ve zlím, ale, co na to Dita? Já myslel, že spolu pořád chodíte?“
„Chodíme. Co bysme nechodili.“
„No, že sedí u jinýho stolu…“
„Nemusíme se furt držet za ručičku.“
„A to jí nevadí, že tě obletuje tady ta…“ a Kamín hlavou kývl k Aleně, která se právě znovu přilepila ke mně. Pro kamarády skvělý důvod začít si dělat legraci a nahlas popichují, že pro výměnu lásky jsem si zvolil divný den. Samé blbé řeči. Že mám Ditu rád, ví přece každý. Teď už lituji, že jsem se nechal ukecat. Chci tomu udělat rázný konec.
„Aleno! Prosím tě, jak jsme se domluvili? Jak? Že když tě vezmu s sebou, dáš mi pokoj, nebudeš se lísat. Seznamuj se rači s ostatníma a ….“
Ale Wilsonku, já už se seznamuju. To sem nevěděla, že ste všeci taková parta bezva, fakt. A parádně všichni zpíváte. Nedáš si se mnou dvojku vína? Dej!“
„Alčo, nedám a už nepij! Nebo budeš za chvilku ožralá. Už teď se ti motá jazyk!“ Měl jsem předpokládat, že stran chlastu je Alena neřízená střela. Nepředpokládal. Má druhá chyba.
Dvě hodiny do půlnoci. Zpívá se, pár párů zkouší country tanec. Všude kolem hlahol a smích. I Dita se skvěle baví, i když jí očividně vadí, že jsem přivezl Alenu. Znají se, ale dnes spolu neprohodily ani slovo.
„Wilsone, já být tebou, tak se o svou křepeličku starám líp.“
„Koho jako myslíš tou křepeličkou?“
„No tvou druhou polovičku ne.“ Kluci o Ditě běžně mluví jako o “mojí druhé polovičce“. Dita tohle ví, přesto neprotestuje. Často mám pocit, že i ona si nechává dvířka ke mně pootevřená. Čekám na ten zázrak, až mě pustí znovu dál.
„No… přece ta nová,“ Bácin se hihňá jako by říkal bůhví co zábavného.
„Myslíš Alenu?“
„Jasně, že myslím Alenu.“
„A co s ní jako má být? Je dospělá, má občanku, tak co,“ podrážděně reaguju v předtuše nějaké jobovky a opírám kytaru do kouta. Přitáčí se k nám Jeňa Kamín, tváře červené, oči rozesmáté.
„Už to ví?“ otočil se k Bácinovi.
„No dyť, právě teď mu hodlám naservírovat čerstvou informaci o krásné Alence a jak na ní tady Wilson pěkně z vysoka kálí. Právě se mu snažím todleto vysvětlit.“
„Tak vysvětluj, rychle vysvětluj,“ říká Kamín, „nebo mu ta nabumbaná krasotinka před hospodou umrzne.“
Alena je skutečně společensky velmi unavená. Čert ví, co všechno pila. Sedí na kamenných schodech zasněžené terasy s hlavu opřenou o promrzlé zábradlí. Kužel světla z otevřených hospodských dveří mě upozornil včas a já nešlápl do Aleniny celodenní stravy a několika druhů lihovin.
„Do boha, to mě ještě scházelo,“ nadávám nahlas. „Pít neumí, ožrala jedna blbá... Že jsem se dal ukecat. Já vůl. To sem mohl tušit, todleto…komplikace. Kdybych byl sviňa, tak tě tu nechám, abys vychládla, abys mi už dala pokoj. Silvestr zdrbanej…Aleno, Aleno… to si eště v práci povíme.“
Tak melu a nadávám do sovinecké silvestrovské noci. Navlékám jí bundu, beru pod křídlo a bezvládnou pomalu vleču zasněženou vsí do naší chalupy. Vzhledem k jejímu stavu je to docela náročné. Už v půli cesty lituju, že jsem někomu z kluků neřekl, aby ji vzal z druhé strany. Takhle je jak pytel brambor. Fakt jsem ji neměl táhnout sám. Má třetí chyba.
Vcházím s ní do domu. V tmavé chodbě šátrám po klice dveří od noclehárny. Člověk předpokládá, že když vejde do místnosti a chce rozsvítit, najde vypínač za dveřmi na straně, kde je zámek a klika. Tady ne. Vypínač je na opačné straně za dveřním křídlem.
Opírám opilou Alenu o futra a chci otevřené dveře obejít, abych rozsvítil. Tenhle úkon nestíhám. Alenu zradila vertikální poloha, chytila balanc, svezla se z futer a sedla si přímo na do červena rozpálené Petry. Následek je okamžitý. Pud sebezáchovy přece jen zafungoval a ona švihla rukama ve snaze odlepit se od těch rozžhavených kamen. Daří se jí to hned napoprvé. Nezaujatý pozorovatel by mohl mít dojem, že sleduje bravurní žonglérsko kaskadérské vystoupení s ohněm a rourami. Rukou vyrazila rouru z kamen a složila se do kouta na bednu se dřevem. Proud plamenů z nedávno nakrmených Peter začíná olizovat dřevěné obložení místnosti. Může se zdát, že startuje raketa. Do minuty bude místnost v plamenech! Ještě, že tu někdo suší mokré vlněné ponožky a to hned ve trojím vydání. Rvu si všechny fusky na ruce. Jako první ty už skoro suché. Ani nevím jak, ale podařilo se mi těsně před tím, než začalo borové obložení plápolat, rozpálenou rouru nasadit zpátky na dračí dech kamínek. Co ale teď s naříkající Alenou?
V místnosti je nesnesitelné vedro. Otáčím vypínačem a pouštím do místnosti světlo. Hekavě zvedám Alenu a pracně přesunuju doprostřed místnosti. Manipuluju s těžkou marionetou. Nebýt kňourání, klidně může být považována za zesnulou. Navlečená do zimní bundy, vlněného roláku, riflí a pohorek jí hrozí, že se uvaří, což by se v tom vedru mohlo podařit i kdyby byla úplně nahá. Je mi jasné, že v takovém stavu zůstat nemůže. Navíc je velice pravděpodobně popálená na zadnici, a co umí neošetřená popálenina, o tom něco vím. Hlavně ať nemá puchejře! Měl bych pro někoho zajít. Pro nějakou z kamarádek. Ditu ale ne. Usuzuju, že tak někomu můžu zkazit finále večera. Nezašel jsem. Má čtvrtá chyba.
Lije ze mě jako z konve. Sundávám si bundu a svetr, boty, abych obutý nedupal po rozdělaných spacácích, a teď se pouštím do Aleny. Rozrušený, sotva dech popadaje, zpocený a rozcuchaný asi musím vypadat nepříčetně. Rovněž jí sundávám boty, bundu, svetr, košilku. Zůstává ležet v podprsence. Rozepínám jí zip na džínách. Nemohu zodpovědně prohlásit, že konám v klidu. Zip se zasekl. V tu chvíli jsem zaseklý i já. V každém případě mám ruce v inkriminované oblasti zipu kalhot déle, než je při normálním svlékání běžné. Mimo hlasité kňourání a vzdychání vůbec nespolupracuje. Rozepnout zip až dolů vzdávám. Vstávám, zvedám jí nohy a pokouším se je z těsných riflí vytřásat. Tím pohybem se jí začínají, díky těsným kalhotám, rolovat i punčochy s kalhotkami. Funím. Můj pohled je zřejmě pohledem čerstvého zešílení, které se dá snadno splést s nezvladatelným sexuálním chtíčem.
Otáčím svůj lehce zoufalý pohled k dokořán otevřeným dveřím. Stojí tam. Bácin, Kamín a moje Dita. Nevím, jak dlouho sledují tuhle svlékací slavnost. Aleniny zvukové projevy si můžou, a asi taky vysvětlují po svém. Je jasné, že to co vidí ode dveří, nemůže vypadat nijak jinak, než jak to chápou. Bácin jen bujaře volá:
„Klíííd, Wilsone, klíííd! My šli jenom přitopit. Ale vidíme, že není třeba. Že jo, děcka,“ otáčí se na Ditu s Kamínem, „mají tu teploučko jako v ráji. Klidně si to tady to…, dodělejte a užijte a my zase dem,“ a zavelel k návratu do knajpy.
Prostě trapas. Co trapas… průser jako hrom! A má pátá dorážková velechyba.
Není mi dána příležitost cokoliv vysvětlovat. Stejně by to bylo zbytečné. Věta, že to není, jak to vypadá, by nepadla na úrodnou půdu. Alenina zadnice je sice prošlá lehkým grilem, ale usuzuji, že to je do rána k přežití a ukládám to popálené neštěstí k spánku na břichu.
Vracím se do lůna silvestrovských oslav. Hospoda už ví, jaký jsem geroj. Jak rychle jsem zvládl „ jít na věc“.
„To bysme, do tebe, Wilsone, nikdy neřekli. Fakt.“
Nový rok vítám bez nálady. Zamilován, s hlavou plnou Dity, ale zřejmě už beznadějně. Dita událost nekomentuje. Byl jeden moment, kdy na mě upřela své nádherné oči, a věděl jsem, že právě vysílá jasný signál: „Já věděla, že přesně takhle to dopadne. Nejsi jiný. Jsi stejný jako všichni ostatní kluci. Jde ti jen o jedno…“
Ach Dito, kdybys tak věděla…
Za necelých devadesát dnů jdu na vojnu. Na dlouhé dva roky. Jako na věčnost. Čert aby to spral.

Zadání: 

Vytvořte postavu. Může být kladná i záporná. Postava je v průšvihu. Napište krátkou povídku (kapitolu knihy, která má začátek, prostředek, konec), kde postava ve snaze svoji situaci vyřešit, ji naopak zhorší. Prostě to nevyjde/zamotá se/zkomplikuje/zhorší se to ještě více. Dokážete to dotáhnout do uzavřeného konce nebo bude otevřený (jinotaj, rozpoznání)?