Vrabec tedy navrhl, že to žábu naučí, když mu žába ukáže, jak dělat ve vodě ta správná tempa. Ze začátku na mělčině se vrabci ještě dařilo.
Opakoval všechno po žabce a u toho se opíral o písčité dno pod sebou. Jakmile ale ztratil pevnou půdu pod nohama, začal se topit. Nebýt žabky a jejího pohotového zásahu, nebylo by ani vrabce. Vrabec byl rozmrzelý svým neúspěchem, ale co se dalo dělat? Slib je slib, a tak žabce ukázal, jak mávat končetinami, aby jeden mohl vzlétnout.
Žabce to šlo dobře. Bylo to řece jen mávání a na tom není nic těžkého. Žabka si pro otestování svých leteckých schopností vybrala střemhlavý seskok ze strmého srázu. Ať se ale snažila předníma mávat a máchat sebevíc, řítila se k zemi čím dál rychleji. Naštěstí se vrabci podařilo její pád zastavit. Chytil ji na nohu do zobáčku a bezpečně ji dopravil k rybníku.
“Takže ty umíš létat od přírody a já bych pro to musela vymýšlet nějaký složitý mechanismus, který by mě udržel ve vzduchu? To teda není fér. To dělat nebudu,” řekla žába a s tím se oba smutně rozešli, každý na opačnou stranu.
Poučení: Každý může být tím, čím chce být. Nezapomeňte ale na to, čím už jste. Protože křídla vám nenarostou.
