V úterý odpoledne jedeme na start, je pod mrakem, dnes se nejezdí. Alespoň se dozvídáme, že poukaz musíme zítra vyměnit za lístky. Ve středu na pokladně nám po ½ hodině dávají lístky a sdělují, že nejezdí. Nevysvětlují proč. Ve čtvrtek ráno je nádherně, bezvětří, vlajky se ani nezachvějí. Flauta by řekli plachtaři. Jsme na startu a koukáme na ceduli s nápisem „Close“. Přece nemůže být zavřeno! Klepu či spíše buším na dveře. Otevírá mi mladý správce a potvrzuje nápis na ceduli. Vysvětluji mu, že vůbec nefouká, ukazuji na splihlé vlajky a pálící slunce. Správce se usmívá a opakuje, že dnes nejezdí, prý má odpoledne foukat. To tak nenechám! Sjíždím na lyžích k pokladně a dožaduji se svezení. Milá mladá slečna začne telefonovat. Druhý telefonát je jí příjemný, směje se a štěbetá jako by mluvila s milencem. Po 15 minutách mi oznámí: „Dnes se opravdu nejezdí, právě jsem mluvila se správcem“ a oslovila dalšího zákazníka. Za celý den nezafoukalo.
Je pátek, poslední možnost svezení, zítra odjíždíme. Pofukuje, určitě víc než včera. Jsem naštvaný, krev ve mně vře, až mi červenají tváře. Střet se správcem bude tvrdý. Blížíme se ke startovní boudě, otevírají se dveře a usměvavý správce na nás volá: „Pojďte, dnes jezdíme“. V tu chvíli cítím, jak blednu, krve by se ve mně nedořezal. Chce se mi na záchod. Mám třesavku celého těla, mám strach? Cítím se úplně stejně jako u těžké šlajsny po rozhodnutí jet.
Půjčuji si videokameru, přidělávám si jí. Správce nám dává instrukce. Moc jej neposlouchám. Přemísťuji si kameru z břicha nad prsa, vlastně až ke krku, abych mohl zapnout přezky sedáku. Chceme jít na start, ale správce nás zkouší, co si pamatujeme. Naštěstí Pavel vnímal a správně odpovídá. Správce se nás již podruhé ptá, zda jsme zdraví a chceme jet. Asi tu nemá moc dědečků šediváků 60+. Snažím se zapnout kameru, nevidím na ní. Podařilo se mi rozsvítit nějaké světýlko. Bohužel špatný, nemáme z letu ani vteřinu. Na záda nám přivážou lyže. Připínáme vozík na lano, vlastně slabé lanko, ještě že je ocelové. Snad nepraskne. Připínáme sedák na vozík, držíme se oběma rukama vozíku. Otevírají se dvířka a rozsvěcí se zelený semafor. Spouštíme se na první úsek. Křečovitě se držím vozíku. Jedeme vedle sebe. Je to fofr. Jsme ve výšce lanovky. Ani nedýchám. První zastávka. Vozík narazí na brzdu, sedák se zastaví. V zádech mi křupne, cítím ostrou bolest v kříži. Neposlechl jsem instrukce, měl jsem natáhnout ruce a ležet v sedáku.
Druhý úsek vede nad restauraci, kde jsme včera pili pivo. Zdá se mi pomalejší, asi to bude větší výškou. Třetí úsek začíná na hraně údolí a vede až do Val Thorens. Je nejdelší. Monumentální. Už jsem zkušený a těším se. Letíme nad údolím 100 metrů nad zemí. Vlastně jedeme na laně, ale pozorovatel ze země vidí, že letíme s lyžemi na zádech. Nadechuji se pusou, vítr ji roztáhne jako na motorce, ještě že tu nejsou mouchy. Řítíme se dolů 90 km/hod. Máváme na sebe, na lyžaře na zemi, na ptáky v oblacích.
Konec. Sundávám si sedák, klepou se mi nohy, ruce mám v křeči. Kamarádi na nás čekají a ptají se: “Jsi nějakej bledej, bál ses?“
„Jo, bál, ale bylo to krásný“.
1.část délka 420m, maximální výška 36m
2.část délka 520m, maximální výška 55m
3.část délka 870m, maximální výška 104m
Minimální výška 140cm, minimální věk 14 let, minimální váha 50kg, maximální váha 120kg
Cena v roce 2022: 35 Euro
Ikaros ve Třech údolích
S lyžemi na zádech se řítím se vzduchem devadesátikilometrovou rychlostí. Zkouším se nadechnout, ale vítr mi roztahuje pusu jako při jízdě na motorce. Ne, nepadám do propasti. Letím v sedáku na zip-lině sto metrů vysoko nad údolím Belleville. V dálce vidím náš obrovský apartmánový hotel v Les Menuires, pod sebou restaurace Val Thorens. V euforii mávám lyžařům na sjezdovkách i ptákům v oblacích. Lano ze země není vidět, takže vypadám jako Ikaros s křídly z lyží.
(Dana Emingerová)