 |
| Plejády |
Chamuel se rozladěně protáhl: „Koho to sem zase čerti nesou. To si sakra na ty svoje věci nemůžou dávat lepší pozor?“
Andělé by sice neměli klít a už vůbec ne takovým způsobem, jenže Chamuel byl archanděl a na tomhle zapadlém konci vesmírného nekonečna pobýval dostatečně dlouho, aby věděl, že jeho klení k božským uším nedolehne a pokud ano, že přivřou oko nebo raději obě. Bůh si byl moc dobře vědom, že hned tak nenajde druhého takového troubu, který by dobrovolně dělal tuhle práci.
Nespokojeně se zavrtěl na své nebeské židli, mávnul křídlem, mlhovina se rozestoupila a před Chamuelem se objevila světélkující bytost. Anděl tiše polknul a pošoupnul si brýle na nose, někoho takového už dlouho neviděl. Rychle se ale vzpamatoval, otevřel ohromnou knihu s nápisem Ztráty a nálezy, která před ním ležela na stole, namočil do kalamáře brk a přísně se zeptal:
„Jméno, bydliště a důvod, proč tu jste.“
Bytost se jemně zavlnila, ještě více zazářila a pak nesměle špitla: „Jsem tady správně u portálu Ztrát a nálezů?“
Chamuel mlčky rukou ukázal nad sebe, kde byl na oblouku brány velkým zlatým písmem vymalován nápis ZTRÁTY A NÁLEZY.
„Ach, pardon, já si nevšimla,“ omluvně se usmála bytost a znovu se zavlnila.
Z toho pohybu se Chamuelovi dělaly mžitky před očima. Poškrábal se na nose a úředním hlasem pronesl:
Bytost se jemně zavlnila, ještě více zazářila a pak nesměle špitla: „Jsem tady správně u portálu Ztrát a nálezů?“
Chamuel mlčky rukou ukázal nad sebe, kde byl na oblouku brány velkým zlatým písmem vymalován nápis ZTRÁTY A NÁLEZY.
„Ach, pardon, já si nevšimla,“ omluvně se usmála bytost a znovu se zavlnila.
Z toho pohybu se Chamuelovi dělaly mžitky před očima. Poškrábal se na nose a úředním hlasem pronesl:
„Pokud chcete vstoupit do portálu, musím do knihy zapsat vaše údaje. Pořádek musí být,“ zvýšil trochu hlas, snad aby si dodal větší vážnosti a důležitosti.
„Samozřejmě,“ souhlasila plaše bytost. „Jsem Meropé. Hvězda. Z Plejád,“ podívala se na Chamuela způsobem, jakoby očekávala nějaké přitakání.
„Co je to za nebeskou díru a kde to vůbec je?“ běželo Chamuelovi hlavou, nahlas ale řekl: „Plejády, jasně.“
„Samozřejmě,“ souhlasila plaše bytost. „Jsem Meropé. Hvězda. Z Plejád,“ podívala se na Chamuela způsobem, jakoby očekávala nějaké přitakání.
„Co je to za nebeskou díru a kde to vůbec je?“ běželo Chamuelovi hlavou, nahlas ale řekl: „Plejády, jasně.“
Začal údaje zapisovat do knihy, samou nervozitou však zlomil brk a vedle krasopisného P se rozlila kaňka. K jeho bráně se sice neustále někdo coural, málokdy se ale objevil někdo takový jako Meropé. Zhluboka vzdychl, vytrhl nový brk z levého křídla a za kaňku dopsal lejády.
„Tak proč jsi tady, Meropé? Abych tě mohl propustit portálem do vesmírných Ztrát a nálezů, musíš mít skutečně pádný důvod. To není jen tak,“ přísně se na ni zadíval, aby bylo jasné, kdo tady rozhoduje.
„Ale já mám pádný důvod,“ vykřikla nahlas Meropé a její ostýchavost byla tatam. „Ztratila jsem svoji lehkost a už skoro vůbec nesvítím. Prostě jsem nějak moc ztěžkla.“
„No, já nevím, mně tedy připadáš akorát,“ bezostyšně si ji teď Chamuel prohlížel a v duchu se ospravedlňoval tím, že je to jeho práce.
„Jak akorát,“ vřískla Meropé. „Tak se podívej,“ začala se před Chamuelem vlnit a světélkovat tak, že na archanděla padly dočista hříšné myšlenky.
„Tak proč jsi tady, Meropé? Abych tě mohl propustit portálem do vesmírných Ztrát a nálezů, musíš mít skutečně pádný důvod. To není jen tak,“ přísně se na ni zadíval, aby bylo jasné, kdo tady rozhoduje.
„Ale já mám pádný důvod,“ vykřikla nahlas Meropé a její ostýchavost byla tatam. „Ztratila jsem svoji lehkost a už skoro vůbec nesvítím. Prostě jsem nějak moc ztěžkla.“
„No, já nevím, mně tedy připadáš akorát,“ bezostyšně si ji teď Chamuel prohlížel a v duchu se ospravedlňoval tím, že je to jeho práce.
„Jak akorát,“ vřískla Meropé. „Tak se podívej,“ začala se před Chamuelem vlnit a světélkovat tak, že na archanděla padly dočista hříšné myšlenky.
„Vidíš to?“ zastavila se a upřeně se na něj zadívala.
„No, vidím,“ přitakal anděl zmateně, oblé křivky Meropé v něm probouzely extatické pocity, které neznal a tak nějak nedokázal rozumět tomu, co tedy ztratila.
„Tak vidíš, ztratila jsem svoji éteričnost a musím ji znovu najít,“ naléhala.
„Mně se to tedy nezdá,“ znovu se Chamuel poškrábal na nose.
„Já mám být průhledná. Chápeš. Průhledná a zářivá. Ne takováhle světélkující … koule,“ podívala se na sebe Meropé s neskrývaným odporem.
Chamuel se na ni zadíval téměř s lítostí, když si představil, že by se svůdné křivky Meropé ztratily v zářivé průhlednosti.
„Já vážně znovu potřebuji najít sebe sama,“ řekla hvězda. „Nevím, jak se mi tohle přihodilo, moje sestry se mi vysmívají, že na nebi už nejsem skoro vůbec vidět. A k čemu je hvězda, která nesvítí?“ fňukla nešťastně Meropé. „Potřebuji najít svoje tělo, které bude zářit. Potřebuji být znovu světlem v temnotě. Hvězda, která nezáří, se stane černou dírou. A to fakt nechceš,“ naléhavě se na Chamuela podívala.
„Dobře,“ prohlásil po chvíli váhání a do kolonky ztráta zapsal – světlo v temnotě. „Ale nebude to vůbec jednoduché. Tady je sice napsáno Ztráty a nálezy, ale ta brána vede jen jedním směrem. Kudy se všichni vracejí zpátky, nemám ponětí. Já tady jen zapisuju do knihy ty, co šli tam. A že jich už bylo požehnaně,“ mávnul rukou směrem k tlusté knize.
„To nevadí,“ rozjasnila se Meropé, „já už si cestu zpátky najdu. Stejně je v poslední době v Plejádách vidět jen šest hvězd. Tak to zkrátka ještě chvíli dají beze mě.“
„Já tě tam tedy pustím,“ odevzdaně si Chamuel prohlížel Meropé a hlavou mu běželo, že je škoda, že se nevrátí stejnou cestou zpátky a že už ji neuvidí.
„No, vidím,“ přitakal anděl zmateně, oblé křivky Meropé v něm probouzely extatické pocity, které neznal a tak nějak nedokázal rozumět tomu, co tedy ztratila.
„Tak vidíš, ztratila jsem svoji éteričnost a musím ji znovu najít,“ naléhala.
„Mně se to tedy nezdá,“ znovu se Chamuel poškrábal na nose.
„Já mám být průhledná. Chápeš. Průhledná a zářivá. Ne takováhle světélkující … koule,“ podívala se na sebe Meropé s neskrývaným odporem.
Chamuel se na ni zadíval téměř s lítostí, když si představil, že by se svůdné křivky Meropé ztratily v zářivé průhlednosti.
„Já vážně znovu potřebuji najít sebe sama,“ řekla hvězda. „Nevím, jak se mi tohle přihodilo, moje sestry se mi vysmívají, že na nebi už nejsem skoro vůbec vidět. A k čemu je hvězda, která nesvítí?“ fňukla nešťastně Meropé. „Potřebuji najít svoje tělo, které bude zářit. Potřebuji být znovu světlem v temnotě. Hvězda, která nezáří, se stane černou dírou. A to fakt nechceš,“ naléhavě se na Chamuela podívala.
„Dobře,“ prohlásil po chvíli váhání a do kolonky ztráta zapsal – světlo v temnotě. „Ale nebude to vůbec jednoduché. Tady je sice napsáno Ztráty a nálezy, ale ta brána vede jen jedním směrem. Kudy se všichni vracejí zpátky, nemám ponětí. Já tady jen zapisuju do knihy ty, co šli tam. A že jich už bylo požehnaně,“ mávnul rukou směrem k tlusté knize.
„To nevadí,“ rozjasnila se Meropé, „já už si cestu zpátky najdu. Stejně je v poslední době v Plejádách vidět jen šest hvězd. Tak to zkrátka ještě chvíli dají beze mě.“
„Já tě tam tedy pustím,“ odevzdaně si Chamuel prohlížel Meropé a hlavou mu běželo, že je škoda, že se nevrátí stejnou cestou zpátky a že už ji neuvidí.
„Děkuju,“ špitla Meropé a ovinula se kolem něj tak, že se mu znovu zatočila hlava a musel se posadit.
Když otevřel portál, hvězda překvapeně vykřikla: „To je nádhera. Nikdy mě nenapadlo, že místo ztrát je taková krása.“
Archanděl se k ní naklonil a na okamžik se ponořil do jejího nadšení nad tím, co bylo před nimi. Viděl to už tolikrát, že mu ten pohled přišel obyčejný.
Teď se ale díval očima Meropé na modře zářící kouli uprostřed temnoty a na okamžik se nechal nakazit jejím vzrušením:
Když otevřel portál, hvězda překvapeně vykřikla: „To je nádhera. Nikdy mě nenapadlo, že místo ztrát je taková krása.“
Archanděl se k ní naklonil a na okamžik se ponořil do jejího nadšení nad tím, co bylo před nimi. Viděl to už tolikrát, že mu ten pohled přišel obyčejný.
Teď se ale díval očima Meropé na modře zářící kouli uprostřed temnoty a na okamžik se nechal nakazit jejím vzrušením:
„Tak to jsem rád, že se ti líbí. Vůbec ale nevím, co tě tam čeká a jestli najdeš, co hledáš. Já jen obsluhuju portál. Ještě pořád si to můžeš rozmyslet. Mohla bys tady třeba zůstat se mnou. Mně připadá, že svítíš dost, a nebyl bych tu tak sám.“
Andělovu poslední větu už Meropé ani nevnímala. Prudce poskočila, aby se co nejrychleji dostala na místo, kde najde svoji lehkost, a mohla na nebi opět zářit. Jak se přibližovala, vypadala z druhé strany, z místa ztrát a nálezů, jako zářivá kometa, která přináší světlo naděje.
Andělovu poslední větu už Meropé ani nevnímala. Prudce poskočila, aby se co nejrychleji dostala na místo, kde najde svoji lehkost, a mohla na nebi opět zářit. Jak se přibližovala, vypadala z druhé strany, z místa ztrát a nálezů, jako zářivá kometa, která přináší světlo naděje.
Ve stejnou chvíli, kdy se Meropé dotkla země, se v Nazaretu narodilo dítě. Světlo v temnotě. Dali mu jméno Ježíš.
