„Bohunko, musíme si vzít něco na to světlo,“ řekl manžel a já byla překvapená, že i on to začíná prožívat. „Nevíš, kde máme tu krásnou starou lampičku?“
„Myslíš tu, se kterou Zdenička hledala svého manžela po celé vesnici?“
„Ano, přesně tu, jak chuděrka plakala, že ho ani s lucerničkou nemůže najít.“
„No a teď zas hledáme tu svítilnu my a pokud ji nenajdeme, budu plakat tentokrát já.“
„Tak si vezmeme jinou, máme jich dost.“
„Ale to nebude ono, tak jsem se těšila, že si pro tak vzácné světýlko vezmeme tu nejkrásnější a nejstarší.“
„Je to přeci jedno, důležité je světlo.“
Měl určitě pravdu, ale já byla tak urputná, že jsem převrátila celou naklizenou chalupu vzhůru nohama a za chvíli to vypadalo, jako když se převrátí cikánský vůz. Co já našla zapomenutých věcí, od lívanečníku po naší mamince, přes 40 let starou helmu od našeho reprezentanta ve skocích na lyžích, vyšívaný čepeček po babičce, až po malovaný nočník, ten nevím po kom.
No, a nakonec i lampičku. Tu jsem vycídila a moc se na naše první betlémské světlo těšila.
Celou mši jsem se na světýlko, postavené na obětním stole dívala, a nemohla jsem se dočkat, až se řekne poslední Amen.
Manžel naše světýlko zapálil a už jsme si se svou lucerničku vesele vyšlapovali do kopce domů. I ostatní účastníci setkání měli své lampičky a také si nesli symbol míru a přátelství do různých stran obce. Vypadali jako svatojánští broučci v létě. I počasí bylo jak v červnu. Bylo jasno a vidět daleko. Po chvíli se ale světýlka ztrácela.
Naši cestu však stále osvětloval plamínek až z Betléma a já jsem byla spokojená, že jsme si symbol lásky přinesli i my do naší malé chaloupky.
