Rafael Kubelík na Staroměstském náměstí 1990 |
Stisk manželovy ruky mne upozorní. Do napjatého ticha zaznívají jemné tóny harfy. Úvod Smetanova veledíla. Třpytivé velebné tóny napodobující pramének Vltavy se nesou náměstím, stoupají k tmavomodré klenbě nebe.
Pramének sílí, spěchá, rychleji a rychleji, kadence tónů mohutní, už to není pramének, ale sílící proud řeky, který v závěrečném cressendu burácí, aby se postupně zklidňoval a dozněl v závěrečném šepotu skladby.
Pramének sílí, spěchá, rychleji a rychleji, kadence tónů mohutní, už to není pramének, ale sílící proud řeky, který v závěrečném cressendu burácí, aby se postupně zklidňoval a dozněl v závěrečném šepotu skladby.
Občas mezi hlavami okolostojících dohlédnu na podium, kde před orchestrem stojí vysoký, šlachovitý muž s rozevlátou stříbrnou hřívou. Jako posel Boží drtí svými gesty orchestr, dirigentovo vnitřní rozechvění se přenáší do orchestru, v němž všichni hrají jako u vytržení. To snad sám ďábel diriguje a drží v šachu celé Staroměstské náměstí.
Závěrečné akordy.
Minuta strnulosti. Ticho opět ovládlo prostor.
V tom celé náměstí zaburácelo jako jeden hlas. Bravo, bravo.
Dirigent zůstává stát s rukama vztyčenýma k nebi. Jako přízrak. Archanděl Rafael. To gesto je díkůvzdáním syna za návrat do rodné země. Už se mohl vrátit.
Rafael Kubelík.
Koncert v roce 1990 |