„Za všechno může máma!“ křičí v duchu. „Neví snad, že už mně bylo osmnáct? Jsem dospělý člověk, který může svůj život řídit sám, rozhodovat sám za sebe. Nechápe mě. Pořád mě někam tlačí. Jedná se mnou jako s malým dítětem. Táta je jiný. Snaží se mně porozumět. Stojí za mnou. Jsme takoví tajní spiklenci.“
V hlavě si přehrává dnešní rozhovor s mámou. „Mami, zítra chci přespat u Honzy.“
„To asi nemyslíš vážně, viď?“ máma na to.
„Tati, že můžu?“
„No tak, já nevím. Heleno, pro jednou by to snad šlo, ne?“
„Nešlo. Johano, bydlíš tady s námi. S ničím nepomáháš, nechodíš pravidelně do školy. Tvůj pokoj vypadá jako smetiště. A já nechci, abys u Honzy přespávala. Prostě ne!“
„Vůbec mi nerozumíš, jsi hrozná máma. Už to tady nevydržím!“
„Ne? Tak běž, vypadni, ať tě nevidím!“
V hlavě si přehrává dnešní rozhovor s mámou. „Mami, zítra chci přespat u Honzy.“
„To asi nemyslíš vážně, viď?“ máma na to.
„Tati, že můžu?“
„No tak, já nevím. Heleno, pro jednou by to snad šlo, ne?“
„Nešlo. Johano, bydlíš tady s námi. S ničím nepomáháš, nechodíš pravidelně do školy. Tvůj pokoj vypadá jako smetiště. A já nechci, abys u Honzy přespávala. Prostě ne!“
„Vůbec mi nerozumíš, jsi hrozná máma. Už to tady nevydržím!“
„Ne? Tak běž, vypadni, ať tě nevidím!“
Ten večer spala Johana u babičky.
Helena ležela v obýváku.
Kromě toho, že se nepohodly s Johanou, měla ještě další rozhovor s manželem.
Už nemohla slyšet jeho argumenty, že mají jedinou dceru, že je na ni zbytečně přísná. Vždyť ona Johanu přeci taky miluje. Chce pro ni to nejlepší. Ale to neznamená, že jí můžou všechno dovolit. Že si bude dělat, co chce. Když byla Johanka malá, byly jako dvě kamarádky. Tolik se spolu nasmály. Tak co se stalo? Kdy se to všechno změnilo? Helena vstala z gauče, nalila vodu do sklenice a zapila prášek na spaní.
„To přejde, to je puberta.“
„Byli jste na ni moc mírní.“
„To je v tomhle věku normální.“
Zahnala vnitřní hlasy, které se mísily a pokřikovaly na ni. Už neměla sílu přemýšlet. Pak konečně usnula.
Druhý den Johana přišla domů, aby si sbalila věci. Nevěděla přesně, jak by měla vypadat její budoucnost. Ale věděla jasně, že doma už nebude.
Nějaký čas bydlela u babičky. Přestala chodit do školy. Začala pracovat v kavárně. Našla si garsonku. S celou rodinou i s mnohými přáteli přerušila kontakt. Nechtěla slyšet, že něco dělá špatně, že nemá maturitu. Přesvědčila sama sebe, že je spokojená.
Čas plynul ve stále stejném rytmu. Jednou se objevil v kavárně táta. Už dva roky nebydlel s mámou. Našel si přítelkyni. Byla jen o něco starší než Johana.
„Johanko, měla bys zajít domů za mamkou. Dost věcí se změnilo.“
„Jako co? Stalo se něco?“ Trochu se lekla, když viděla, jak zvláštně se tváří.
„No, mamka je nemocná, má rakovinu…“
Johana zazvonila u tak známých dveří. Otevřela postarší paní. „Já jsem Johana.“ „Á Johanka! To je dobře.“ Stiskla jí pevně ruku. „Já jsem Hanka Novotná, jsem ošetřovatelka. Starám se o vaši maminku. Běžte za ní, já skočím zatím něco obstarat.“ Byt teď vypadal jinak. Pomalu vešla do pokoje. Máma ležela na posteli, záda měla podložená polštáři. Hlavu úplně holou. Zdálo se, že spí. Vypadala najednou mnohem menší. Tak zranitelná. Jako ptáčátko.
Johana si sedla na postel. Helena otevřela oči. „Mami, nevěděla jsem, že jsi nemocná.“ Vzala ji za ruku. Měla ji studenou jako led. Dívala se na mámu a najednou ji zaplavila taková lítost, láska, obava. Chtěla ještě něco říct, ale nešlo to. V očích ji pálily slzy a krk měla stažený. Položila k ní hlavu. „Pojď,“ Helena se posunula na posteli a poklepala vedle sebe rukou. Johana si lehla, přitulila se k mámě. Jako když byla malá. Cítila vůni levandule, cítila mámu. Jak mohla zapomenout, že má v sobě tolik, tolik lásky?
„Promiň, mami…“
„Ty se nezlob. Chtěla jsem pro tebe vždycky to nejlepší. A asi jsem ti nedávala dost svobody.“
„Ne, mami, prosím. Byla to moje chyba. Byla jsem sobec.“
„Pamatuješ, Johy, když jsi byla malá, jak jsme spolu před usnutím ležely v posteli a četly si?“
„Jo, nejdřív jsi četla ty. A když jsem byla starší, tak jsme se střídaly.“
„A když jsme dočetly něco hezkého, chtěla jsi číst od začátku. A nebo jsi psala pokračování, aby příběh neskončil.“
„Mami, počkej chvilku, přinesu naši oblíbenou – Mluvící balík a budu nám číst. Chceš?“
„Tak jo.“
Helena se usmála. Zavřela oči a věděla, že život je takový, jaký má být.
