„Milý Ježíšku, protože jsem byla celý rok hodná, přála bych si velké lego Harryho Pottera, kolečkové brusle, hodně oblečení, knížek a taky ten stříbrný prstýnek se srdíčkem, co na něj koukám cestou ze školy,“ píšu o první adventní neděli. Pomaluji obálku a dávám ji za okno. Snad si ho Ježíšek brzy odnese, aby to všechno měli. Loni mu to trvalo dva dny.
Čtvrtý den trůní obálka stále na svém místě. Třeba jsem toho přeci jen chtěla moc… A když je teď ta krize, jak říkají naši, třeba ani Ježíšek nemá neomezený rozpočet. Zkusím napsat jiný.
„Milý Ježíšku, protože jsem byla celý rok hodná, přála bych si nějaké lego, knížky a nějakou parádu, ať mi holky ve třídě záviděj,“ zalepuji druhou verzi.
Dny plynou.
„Štědrý den se blíží a Ježíšek tu pořád nebyl,“ stěžuji si našim osmnáctého prosince u večeře. Ti se jen potutelně uchichtávají.
„To víš, Aničko, třeba toho chceš hodně…“ říká máma. „Navíc Ježíšek nemá rád, když mu děti nepíšou pravdu,“ dodává táta.
„Aha, tak v tom to je,“ dojde mi. Mrsknu rohlíkem na talíř, až z něj spadne šunka a letím do pokojíku. „Milý Ježíšku, přála bych si, abych byla celý rok hodná.“
„To víš, Aničko, třeba toho chceš hodně…“ říká máma. „Navíc Ježíšek nemá rád, když mu děti nepíšou pravdu,“ dodává táta.
„Aha, tak v tom to je,“ dojde mi. Mrsknu rohlíkem na talíř, až z něj spadne šunka a letím do pokojíku. „Milý Ježíšku, přála bych si, abych byla celý rok hodná.“
BÍLÉ SVINSTVO – vzestupná gradace
„Že já, blbá, si ty běžky od Ježíška vůbec přála. Ségra mi vždycky říkala, že každej normální člověk lítá v zimě do Dubaje, ale já ne, já chtěla vyhovět miláčkovi,“ nadávám do ticha lesa.
„Prej kochej se a nikam nespěchej,“ řekl mi Jakub, než zmizel v mlze přede mnou. „Počkám na tebe támhle u prvního kiosku,“ dodal a odjel.
Mrznou mi nohy od malíčků po stehna, stopy zajíců v bílých polštářích ani nevnímám. To bílé svinstvo se na zem snáší s každým krokem čím dál hustěji. Navíc fouká chvíli zprava, chvíli zleva, takže jsem za chvíli zavátá víc než smrky trpělivě stojící v okolí. S každým skluzem vpřed proklínám Jakuba. Chuchvalce vloček neustále útočí na mé brýle. Vidím čím dál hůř. A do prdele. Hůlka. Nevidím na krok před sebe. Seru na to. Grog je stále v nedohlednu, zato omrzliny se hlásí stále úpěnlivěji o slovo.
„Že já, blbá, si ty běžky od Ježíška vůbec přála. Ségra mi vždycky říkala, že každej normální člověk lítá v zimě do Dubaje, ale já ne, já chtěla vyhovět miláčkovi,“ nadávám do ticha lesa.
„Prej kochej se a nikam nespěchej,“ řekl mi Jakub, než zmizel v mlze přede mnou. „Počkám na tebe támhle u prvního kiosku,“ dodal a odjel.
Mrznou mi nohy od malíčků po stehna, stopy zajíců v bílých polštářích ani nevnímám. To bílé svinstvo se na zem snáší s každým krokem čím dál hustěji. Navíc fouká chvíli zprava, chvíli zleva, takže jsem za chvíli zavátá víc než smrky trpělivě stojící v okolí. S každým skluzem vpřed proklínám Jakuba. Chuchvalce vloček neustále útočí na mé brýle. Vidím čím dál hůř. A do prdele. Hůlka. Nevidím na krok před sebe. Seru na to. Grog je stále v nedohlednu, zato omrzliny se hlásí stále úpěnlivěji o slovo.