Bílý plášť se přiblížil a ona instinktivně ucukla.
V ruce držel lízátko.
“To máš na potom,” řekl.
Přestože se na toho tyrana se zubařskými kleštěmi zlobila, vztáhla ruku a lízátko si vzala.
“Děkuju,” špitla.
“Tak co?” usmál se na ni. “Pořád to moc bolí?”
Chtěla přikývnout, ale pak si to rozmyslela, protože by to nebyla pravda. A ona nechtěla lhát.
V dásni už jí netepalo. Zub ležel v odpadkovém koši a s ním se vzdalovala i bolest. Vlastně už byla docela pryč.
Vzestupná
Dan věděl, že nemá smysl utíkat. Našli by ho, i kdyby se zmenšil do velikosti brouka a zalezl pod kámen.
Dan věděl, že nemá smysl utíkat. Našli by ho, i kdyby se zmenšil do velikosti brouka a zalezl pod kámen.
Odevzdaně si zapálil cigaretu a vykročil. Před policejní stanicí šlápl do něčeho, co mu s trochou fantazie připomnělo jeho včerejší oběd.
Zvedl nohu a pozorně si prohlédl botu zespodu i ze stran. Přesně to vystihovalo jeho situaci. Vstoupil do něčeho nepěkně vonícího. Do sraček.
