„Tak Karle,“ obrátila se na mě Jana, když mladí ráno odešli. „První kolo máme za sebou. Teď jenom musíme vymyslet, co slavnostního uděláme k obědu. Co bys navrhoval?“
Abyste rozuměli, můj syn Tomáš chodí s Lenkou a Lenka je často u nás doma. Téměř už patří do naší rodiny. Je sympatická, milá a jsme rádi, že si Tomáš našel právě ji. Když s námi Lenka seděla u snídaně, moje manželka Jana, se jí zeptala: „Co kdybychom někdy pozvali tvoje rodiče, Lenko? myslíš, že je to dobrý nápad?“
Lenka se usmála: „Maminka o tom již také mluvila. Oba s tatínkem, by byli určitě rádi, kdybychom se všichni seznámili.“
„Co jim teda nabídneme?“ řešili jsme.
„Svíčkovou? Řízek? Biftek?“ navrhoval jsem.
„To ne, to musí být něco výjimečného, slavnostního,“ řekla Jana. „Co takhle husu? Už to dokonce vidím!“ přimhouřila oči. „Na sněhobílém prostřeném stole uprostřed na velkém pekáči sedí krásná, do zlatova vypečená husička, knedlíčky a zelí?! Co myslíš? Bylo by to dost slavnostní?“
„To je to správné jídlo. Je to efektní a úžasně slavnostní. To je určitě ono. Upeč husu!“
Dohodnuto, domluveno.
V onu očekávanou sobotu si Jana přivstala, dala husu do největšího pekáče a začala péct. Po malé chvilce se po celém bytě rozvinula vůně pečené husy. Talíře, skleničky, ubrousky, příbory, aby všechno bylo prostřeno podle etikety a bontonu, to byla zase moje práce.
Musí to být oběd přímo exkluzivní. O to jsme se oba snažili. Jana skákala kolem trouby, já kontroloval stůl a připravoval pití. Naši mladí byli zalezlí ve svém pokoji. Byli jsme rádi, že se nám do toho nemontují a že to připravíme podle sebe, podle našich představ.
Hodiny utíkaly, a když bylo půl jedenácté dopoledne, Jana začala z trouby husu vyndávat a prohlásila, že je hotová a delší doba v troubě by jí jen vysušovala. Vyndala pekáč, odnesla ten nádherný a voňavý „poklad“ do špajzu a dala jej na polici.
„Ještě na ní dám lžíci medu, aby trochu zhnědla a byla ještě víc do zlatova, až jí dám na posledních pár minut do trouby dopéct, těsně před podáváním,“ říkala mezi dveřmi špajzu. Otevřela sklenici medu a lžící med nabrala a pokapala jím povrch propečené kůrčičky.
Konečně si ke mně sedla a spolu jsme využívali té volné chvilky, kdy už máme všechno hotové a čekali jsme na hosty.
Po krátkém a spokojeném pohledu na stůl se Jana zvedla s tím, že se jde ještě trochu upravit.
„Zapomněla jsem ti říct, jak jsem dávala ten med na husu, trochu medu mi ukáplo na podlahu. Prosím tě, utři to. A dej tu husu na vyšší polici, já nahoru nedosáhnu a na tu spodní dám knedlíky a zelí.“
Odešla. Husu jsem přemístil, hledal jsem utěrku, abych utřel ten med a v tom mi zazvonil mi telefon. To už se vracela moje žena.
„Kdo ti volal?“
„Ále, kolega z práce, mají tam nějaký problém, ale už je všechno v pořádku, už jsem to vyřídil.“
Mrknul jsem na hodinky.
„Už by tu mohli být?“
Jen jsem to dopověděl, už se uzval zvonek na dveřích.
„Já jdu otevřít a ty zatím dej husu do trouby a já jí potom dopeču,“ ujala se Jana velení a rozdělení posledních úkolů.
„To ne, to musí být něco výjimečného, slavnostního,“ řekla Jana. „Co takhle husu? Už to dokonce vidím!“ přimhouřila oči. „Na sněhobílém prostřeném stole uprostřed na velkém pekáči sedí krásná, do zlatova vypečená husička, knedlíčky a zelí?! Co myslíš? Bylo by to dost slavnostní?“
„To je to správné jídlo. Je to efektní a úžasně slavnostní. To je určitě ono. Upeč husu!“
Dohodnuto, domluveno.
V onu očekávanou sobotu si Jana přivstala, dala husu do největšího pekáče a začala péct. Po malé chvilce se po celém bytě rozvinula vůně pečené husy. Talíře, skleničky, ubrousky, příbory, aby všechno bylo prostřeno podle etikety a bontonu, to byla zase moje práce.
Musí to být oběd přímo exkluzivní. O to jsme se oba snažili. Jana skákala kolem trouby, já kontroloval stůl a připravoval pití. Naši mladí byli zalezlí ve svém pokoji. Byli jsme rádi, že se nám do toho nemontují a že to připravíme podle sebe, podle našich představ.
Hodiny utíkaly, a když bylo půl jedenácté dopoledne, Jana začala z trouby husu vyndávat a prohlásila, že je hotová a delší doba v troubě by jí jen vysušovala. Vyndala pekáč, odnesla ten nádherný a voňavý „poklad“ do špajzu a dala jej na polici.
„Ještě na ní dám lžíci medu, aby trochu zhnědla a byla ještě víc do zlatova, až jí dám na posledních pár minut do trouby dopéct, těsně před podáváním,“ říkala mezi dveřmi špajzu. Otevřela sklenici medu a lžící med nabrala a pokapala jím povrch propečené kůrčičky.
Konečně si ke mně sedla a spolu jsme využívali té volné chvilky, kdy už máme všechno hotové a čekali jsme na hosty.
Po krátkém a spokojeném pohledu na stůl se Jana zvedla s tím, že se jde ještě trochu upravit.
„Zapomněla jsem ti říct, jak jsem dávala ten med na husu, trochu medu mi ukáplo na podlahu. Prosím tě, utři to. A dej tu husu na vyšší polici, já nahoru nedosáhnu a na tu spodní dám knedlíky a zelí.“
Odešla. Husu jsem přemístil, hledal jsem utěrku, abych utřel ten med a v tom mi zazvonil mi telefon. To už se vracela moje žena.
„Kdo ti volal?“
„Ále, kolega z práce, mají tam nějaký problém, ale už je všechno v pořádku, už jsem to vyřídil.“
Mrknul jsem na hodinky.
„Už by tu mohli být?“
Jen jsem to dopověděl, už se uzval zvonek na dveřích.
„Já jdu otevřít a ty zatím dej husu do trouby a já jí potom dopeču,“ ujala se Jana velení a rozdělení posledních úkolů.
Mezi dveřmi ve špajzu jsem slyšel hlahol a hlasité mluvení na chodbě.
Honem jsem se natáhnul pro pekáč, abych byl v kuchyni a u stolu dřív než hosté a mohl je přivítat. Rychlým pohybem jsem chytil obě ucha pekáče, ruce a tělo udělaly pohyb s pekáčem nad hlavou dozadu. Chtěl jsem vykročit, ale nohy zůstaly stát, přilepené na místě přesně tam, kde byl med na podlaze. Setrvačností pekáč s těžkou husou se přetočil, obrátil se dnem vzhůru, husa mi přeletěla přes temeno hlavy, přes záda a otevřenými dveřmi se vykutálela do předsíně.
Sádlo mi vyteklo z celého pekáče na hlavu a u nohou mi ležela husa do zlatova vypečená.
„Kájo, už vedu hosty,“ zašvitořila moje žena, než otevřela dveře do předsíně.
A to už všichni stáli a koukali, lépe řečeno zírali na mě a já nehnutě stál.
Husí sádlo mi stékalo po vlasech, přes oči, ústa a bradu. Hustota vlažného sádla nebyla řídká, jako voda, ale byla tak akorát na to, aby malé potůčky z obličeje skapávaly a spojovaly se v potůčky větší a s větším průtokem a větší sílou stékaly na košili, pod límec a dál se spojovaly ve větší a větší potoky. Někde to již byla docela malá říčka a ta již bez zábran tekla po mém břiše, do kalhot, na poklopec a po zádech mi zamířila pod kalhoty a na zadnici.
Stál jsem zkamenělý jako socha Jana Husa na Husově náměstí. Jan Hus tam stojí, v jedné ruce drží knihu a druhou má zdviženou a káže lidem, zatímco já oběma rukama pevně držím pekáč za obě uši, aby sádlo nemohlo ukápnout a zašpinit podlahu.
Hus před koncilem ještě stačil říct, že nic neodvolá, než ho upálili, já neřekl ani slovo.
Honem jsem se natáhnul pro pekáč, abych byl v kuchyni a u stolu dřív než hosté a mohl je přivítat. Rychlým pohybem jsem chytil obě ucha pekáče, ruce a tělo udělaly pohyb s pekáčem nad hlavou dozadu. Chtěl jsem vykročit, ale nohy zůstaly stát, přilepené na místě přesně tam, kde byl med na podlaze. Setrvačností pekáč s těžkou husou se přetočil, obrátil se dnem vzhůru, husa mi přeletěla přes temeno hlavy, přes záda a otevřenými dveřmi se vykutálela do předsíně.
Sádlo mi vyteklo z celého pekáče na hlavu a u nohou mi ležela husa do zlatova vypečená.
„Kájo, už vedu hosty,“ zašvitořila moje žena, než otevřela dveře do předsíně.
A to už všichni stáli a koukali, lépe řečeno zírali na mě a já nehnutě stál.
Husí sádlo mi stékalo po vlasech, přes oči, ústa a bradu. Hustota vlažného sádla nebyla řídká, jako voda, ale byla tak akorát na to, aby malé potůčky z obličeje skapávaly a spojovaly se v potůčky větší a s větším průtokem a větší sílou stékaly na košili, pod límec a dál se spojovaly ve větší a větší potoky. Někde to již byla docela malá říčka a ta již bez zábran tekla po mém břiše, do kalhot, na poklopec a po zádech mi zamířila pod kalhoty a na zadnici.
Stál jsem zkamenělý jako socha Jana Husa na Husově náměstí. Jan Hus tam stojí, v jedné ruce drží knihu a druhou má zdviženou a káže lidem, zatímco já oběma rukama pevně držím pekáč za obě uši, aby sádlo nemohlo ukápnout a zašpinit podlahu.
Hus před koncilem ještě stačil říct, že nic neodvolá, než ho upálili, já neřekl ani slovo.
Původní verze:
Každý okamžik má svůj čas
Každá akce, každá událost má svůj čas, přesně daný okamžik, asi tak, jako když na startu stometrové trati čekají běžci na výstřel startéra. Tato chvíle je významná, neopakovatelná a zapamatovatelná. Padne výstřel a teď je ten správný okamžik vyběhnout. Ne za minutu, ne za hodinu, ani zítra, ale právě teď. Teď je ten načasovaný okamžik v tuto vteřinu. Vezmeme to ale popořádku.Když s námi seděla u snídaně, Jana, moje manželka, jí povídala: „Rádi bychom poznali také tvoje rodiče, Lenko, myslíš, že je to dobrý nápad?“
„Maminka o tom již také mluvila. Oba s tatínkem, by byli určitě rádi, kdybychom se všichni seznámili,“ odpověděla.
„Tak se zeptej, který víkend by se jim hodil.“ Pak se Jana otočila na mě a dodala: “Co tomu říkáš?“
„Jó, jó, myslím, že by to bylo prima,“ trochu překvapeně jsem řekl.
„Tak Karle,“ povídala Jana, když jsme zůstali sami. “První kolo máme za sebou. Teď jenom vymyslet, co slavnostního uděláme k obědu. Co bys navrhoval?“
„Tak Karle,“ povídala Jana, když jsme zůstali sami. “První kolo máme za sebou. Teď jenom vymyslet, co slavnostního uděláme k obědu. Co bys navrhoval?“
Chvilku jsem přemýšlel a potom jsem v otázkách odpověděl: „Svíčkovou? Řízek? Biftek?“
„To ne, to musí být něco výjimečného, slavnostního,“ řekla Jana.
„Co takhle husu? Už to dokonce vidím!“ přimhouřila oči a pokračovala. „Na sněhobílém prostřeném stole uprostřed na velkém pekáči sedí krásná, do zlatova vypečená husička, knedlíčky a zelí?! Co tomu říkáš? Bylo by to dost slavnostní?“
„To je to správné jídlo. Je to efektní a úžasně slavnostní. To je určitě ono. Upeč husu!“
Dohodnuto, domluveno.
V onu očekávanou sobotu si Jana přivstala, dala husu do největšího pekáče a začala péct. Po malé chvilce se po celém bytě rozvinula vůně pečené husy. Talíře, skleničky, ubrousky, příbory, aby všechno bylo prostřeno podle etikety a bontonu, to byla zase moje práce.
V onu očekávanou sobotu si Jana přivstala, dala husu do největšího pekáče a začala péct. Po malé chvilce se po celém bytě rozvinula vůně pečené husy. Talíře, skleničky, ubrousky, příbory, aby všechno bylo prostřeno podle etikety a bontonu, to byla zase moje práce.
Musí to být oběd přímo exkluzivní. O to jsme se oba snažili. Jana skákala kolem trouby, já kontroloval stůl a připravoval pití. Naši mladí byli zalezlí ve svém pokoji. Byli jsme rádi, že se nám do toho nemontují a že to připravíme podle sebe, podle našich představ.
Hodiny utíkaly, a když bylo půl jedenácté dopoledne, Jana začala z trouby husu vyndávat a prohlásila, že je hotová a delší doba v troubě by jí jen vysušovala. Vyndala pekáč, odnesla ten nádherný a voňavý „poklad“ do špajzu a dala jej na polici.
Hodiny utíkaly, a když bylo půl jedenácté dopoledne, Jana začala z trouby husu vyndávat a prohlásila, že je hotová a delší doba v troubě by jí jen vysušovala. Vyndala pekáč, odnesla ten nádherný a voňavý „poklad“ do špajzu a dala jej na polici.
„Ještě na ní dám lžíci medu, aby trochu zhnědla a byla ještě víc do zlatova, až jí dám na posledních pár minut do trouby dopéct, těsně před podáváním,“ říkala mezi dveřmi špajzu. Otevřela sklenici medu a lžící med nabrala a pokapala jím povrch propečené kůrčičky.
Konečně si ke mně sedla a spolu jsme využívali té volné chvilky, kdy už máme všechno hotové a čekali jsme na hosty.
Konečně si ke mně sedla a spolu jsme využívali té volné chvilky, kdy už máme všechno hotové a čekali jsme na hosty.
Po krátkém a spokojeném pohledu na stůl se Jana zvedla a řekla, že se jde ještě trochu upravit.
Když odcházela, ještě mi říkala: „Zapomněla jsem ti říct, jak jsem dávala ten med na husu, trochu medu mi ukáplo na podlahu. Prosím tě, utři to. A dej tu husu na vyšší polici, já nahoru nedosáhnu a na tu spodní dám knedlíky a zelí.“
Odešla. Husu jsem přemístil, odešel pro utěrku, abych utřel ten med a v tom mi zazvonil mi telefon. To už se vracela moje žena.
„Kdo ti volal?“
„Ále, kolega z práce, mají tam nějaký problém, ale už je všechno v pořádku, už jsem to vyřídil“.
Mrknul jsem na hodinky.
„Už by tu mohli být?“
Jen jsem to dořekl a už zvonil zvonek na dveřích.
„Já jdu otevřít a ty zatím dej husu do trouby a já jí potom dopeču,“ ujala se Jana velení a rozdělení posledních úkolů. Mezi dveřmi ve špajzu jsem slyšel hlahol a hlasité mluvení na chodbě.
Honem jsem se natáhnul pro pekáč, abych byl v kuchyni a u stolu dřív než hosté a mohl je přivítat. Rychlým pohybem jsem chytil obě ucha pekáče, ruce a tělo udělaly pohyb s pekáčem nad hlavou dozadu. Chtěl jsem vykročit, ale nohy zůstaly stát, přilepené na místě, přesně tam, kde byl med na podlaze. Setrvačností pekáč s těžkou husou se přetočil, obrátil se dnem vzhůru, husa mi přeletěla přes temeno hlavy, přes záda a otevřenými dveřmi se vykutálela do předsíně.
„Já jdu otevřít a ty zatím dej husu do trouby a já jí potom dopeču,“ ujala se Jana velení a rozdělení posledních úkolů. Mezi dveřmi ve špajzu jsem slyšel hlahol a hlasité mluvení na chodbě.
Honem jsem se natáhnul pro pekáč, abych byl v kuchyni a u stolu dřív než hosté a mohl je přivítat. Rychlým pohybem jsem chytil obě ucha pekáče, ruce a tělo udělaly pohyb s pekáčem nad hlavou dozadu. Chtěl jsem vykročit, ale nohy zůstaly stát, přilepené na místě, přesně tam, kde byl med na podlaze. Setrvačností pekáč s těžkou husou se přetočil, obrátil se dnem vzhůru, husa mi přeletěla přes temeno hlavy, přes záda a otevřenými dveřmi se vykutálela do předsíně.
Sádlo mi vyteklo z celého pekáče na hlavu a u nohou mi ležela husa do zlatova vypečená.
„Kájo, už vedu hosty,“ zašvitořila moje žena, než otevřela dveře do předsíně.
„Kájo, už vedu hosty,“ zašvitořila moje žena, než otevřela dveře do předsíně.
A to už všichni stáli a koukali, lépe řečeno zírali na mě a já nehnutě stál.
Husí sádlo mi stékalo po vlasech, přes oči, ústa a bradu. Hustota vlažného sádla nebyla řídká, jako voda, ale byla tak akorát na to, aby malé potůčky z obličeje skapávaly a spojovaly se v potůčky větší a s větším průtokem a větší sílou stékaly na košili, pod límec a dál se spojovaly ve větší a větší potoky. Někde to již byla docela malá říčka a ta již bez zábran tekla po mém břiše, do kalhot, na poklopec a po zádech mi tekla pod kalhoty a na zadnici.
Stál jsem zkamenělý jako socha Jana Husa na Husově náměstí. Jan Hus tam stojí, v jedné ruce drží knihu a druhou má zdviženou a káže lidem, zatímco já oběma rukama pevně držím pekáč za obě uši, aby sádlo nemohlo ukápnout a zašpinit podlahu.
Stál jsem zkamenělý jako socha Jana Husa na Husově náměstí. Jan Hus tam stojí, v jedné ruce drží knihu a druhou má zdviženou a káže lidem, zatímco já oběma rukama pevně držím pekáč za obě uši, aby sádlo nemohlo ukápnout a zašpinit podlahu.
Hus před koncilem ještě stačil říct, že nic neodvolá, než ho upálili, já neřekl ani slovo.
Tomáš s Lenkou se řechtali naplno, manželka plakala, ale koutky úst jí škubaly nahoru a dolů. Rodiče Lenky si netroufli se ani smát, ani mluvit. Jen otec po chvilce ticha polohlasně prohlásil, že má rád zelí a husu, když je hodně kmínovaná.
Tomáš s Lenkou se řechtali naplno, manželka plakala, ale koutky úst jí škubaly nahoru a dolů. Rodiče Lenky si netroufli se ani smát, ani mluvit. Jen otec po chvilce ticha polohlasně prohlásil, že má rád zelí a husu, když je hodně kmínovaná.
