Třesoucí se rukou vkládáš střídavě do úst sousta chleba se šunkou a směsici tablet, pastilek, tobolek a kapslí různých barev, tvaru i povrchu. Aby ti vůbec lezly do krku, zapíjíš je vlažným čajem, takže máš za chvíli v břiše rybník, jak říkával děda.
Bylo jich pět, pak sedm, teď - po posledním návratu z nemocnice - jich snídáš třináct.Musíš se nadopovat pestrobarevným koktejlem, který tě drží při životě. V poledne zobneš jen tři menší prášky na povzbuzení a večer – asi abys nevyšla ze cviku – jeden malej na srdce, aby vydrželo pumpovat celou noc. Tvůj léčebný arsenál vydá skoro na malou lékárnu, ale – je to vůbec léčba? Nebo jen udržovací oddalování toho, na co se většina lidí bojí pomyslet?
Nevidíš skoro nic, na televizi koukáš jenom pro pocit, že se ti něco míhá před očima. Tělo máš samá modřina kvůli nemotorné chůzi a bourání do nástrah každodenního života – tu máš v cestě kliku od dveří, tu stoličku, tu umyvadlo. Sotva se šouráš. Zadýcháváš se při jakémkoli pohybu rychlejším než šnečím. Dvojku červeného vystřídal šumivý celaskon.
Žiješ ještě, nebo už jen přežíváš?
Stejně jako všechna ta chemie vymazala z tvého jazyka většinu chuťových pohárků, takže ani nevíš, jestli jíš přesolenou polévku nebo mdlou kaši, vymazalo cosi i radost z tvého pohledu.
Den co den sedíš u okna na židli, díváš se poodhrnutou záclonou do dáli a… Nejspíš vzpomínáš… Na dědu? Na mládí? Na to, jak se ti narodila moje máma? Nebo snad i na životní karamboly? Nikdy se tě neodvážím zeptat.
Den co den sedíš u okna na židli, díváš se poodhrnutou záclonou do dáli a… Nejspíš vzpomínáš… Na dědu? Na mládí? Na to, jak se ti narodila moje máma? Nebo snad i na životní karamboly? Nikdy se tě neodvážím zeptat.
Ale víš co? Až tě to rozjímání jednoho dne přestane bavit, popros tam nahoru, ať si tě už andělé zavolají k sobě….
Ta formulace na konci: "Až tě to rozjímání jednoho dne PŘESTANE BAVIT..." na mě působí najednou ironicky, cynicky, což asi nechceš. Nebylo by lepší třeba: BUDE PŘÍLIŠ UVANOVAT?)
