Když jednoho dne přišel z práce domů v nezvykle dobré náladě, bylo jasné, že se něco děje. “Tak ven s tím!” naléhala matka, když mu, jak si poručil, podávala kávu se čtyřmi kostky cukru. Otec obřadně obsah hrnečku zamíchal, vytáhl lžičku, kterou olízl, odložil na podšálek a oznámil nám, že přiletí majitel firmy pan Hodž i se svou ženou Sjuzn. Vyměnili jsme si s matkou nechápavé pohledy a zatímco nás otec po očku pozoroval, pokračoval ve své řeči: “No, a Hodž nás všechny zve na večeři do restaurace.”
Matka vyjekla a zakryla si ústa rukou. Právem pak vyjádřila obavu, jak si s Hodžovými budeme povídat, když nikdo z nás neumí anglicky. Na to otec nic neřekl, ale odpověděl gestem. Přitáhnul si k sobě svou hadí aktovku, ze které vylovil učebnici Angličtiny pro samouky: “Neboj, maminko, do týdne se to naučíme.” a na dva dlouhé loky šálek s kávou do sebe vyprázdnil.
“Dle bontónu vstoupím dovnitř první, ano?!” řekl otec, sroloval ukazováček, obřadně uchopil kliku a otevřel dveře do té nejhezčí restaurace, jakou naše město v té době mělo. Matka v umělém kožichu a lá tygřík vklouzla za ním, já se třikrát zhluboka nadechl a posléze je následoval.
Ihned k nám přiskočil číšník překvapivě malého vzrůstu s abnormálně krátkýma nohama a s účesem na “Jágra”, který byl po celá devadesátá léta v kurzu a u nás na Kladensku ho měli úplně všichni - muži, ženy, děti a i někteří domácí mazlíčci.
Číšník pronesl “madam” a začal mámě pomáhat vymanit se z jejího šelmovitého kožíšku.
Číšník pronesl “madam” a začal mámě pomáhat vymanit se z jejího šelmovitého kožíšku.
“Máme reservé!” zaznělo z matčiných úst záměrně tak nahlas, aby to slyšel každý z přítomných hostů. Každý to slyšel. Myslím, že to slyšel i kuchař, který se vyklonil z kuchyně a začal si nás prohlížet.
Otec okamžitě matku doplnil a pronesl: “Na jméno Hodž. Samuel Hodž!” A když to jméno říkal, velice nápadně koukal po všech přítomných, zda to jméno zaregistrovali, a potom pokračoval: “Je to můj kolega z práce a je to Američan!” Na slovo Američan dal obzvlášť důraz.
Otec okamžitě matku doplnil a pronesl: “Na jméno Hodž. Samuel Hodž!” A když to jméno říkal, velice nápadně koukal po všech přítomných, zda to jméno zaregistrovali, a potom pokračoval: “Je to můj kolega z práce a je to Američan!” Na slovo Američan dal obzvlášť důraz.
“Zajisté” řekl číšník, předklonil se, narovnal paži a nasměroval ji ke stolu, u nějž bylo akvárium se pstruhy. Když matka usedala, pronesla: “To je akvárko s rybama, že jo?”
A já definitivně pochopil, že tenhle večer skončí špatně.
Netrvalo to dlouho a ve dveřích se zjevili očekávaní Hodžovi. Matka okamžitě vyskočila ze židle a vyrazila jim vstříc s nataženými pažemi.
Netrvalo to dlouho a ve dveřích se zjevili očekávaní Hodžovi. Matka okamžitě vyskočila ze židle a vyrazila jim vstříc s nataženými pažemi.
Na celou restauraci volala: “Sjuzn, miláčku, ahoj!” a objala ji tak pevně, jako by je pojily vzpomínky na společně strávené dětství. Stejně tak přivítala i pana Hodže, zatímco se jeho žena vzpamatovávala z mrákot.
Otec típnul cigaretu, rukou rozehnal dým kolem sebe a přesvědčen, že jeho angličtina zní tak, že by nikdo nepoznal, že se nenarodil v jakési zapadlé vísce kdesi v Československu, ale přímo uprostřed Manhattonu, vykřikl větu v angličtině, zřejmě přivítání. Slova, která se mu pod tíhou nervozity spekla dohromady, že jim rozuměl leda propálený ubrus na našem stole. Navíc hlas mu přeskočil do vyšších pater, takže připomínal přiškrceného kanárka. To už se nebavili jen přítomní hosté, kuchař a číšník, ale i ti pstruzi. A kdyby mi v tu chvíli někdo nabídl eutonázii, se slzami v očích a s výrazem hlubokého vděku bych mu padl kolem krku. A jsem přesvědčen, že i manželé Hodžovi by tou nabídkou nepohrdli.
Pár středního věku z Jižní Karolíny si nechal od úslužné obsluhy doporučit pstruha na másle.
Pár středního věku z Jižní Karolíny si nechal od úslužné obsluhy doporučit pstruha na másle.
“Co si dají oni, dáme si i my,” řekl rozhodně otec a sprásknul desky jídelního lístku. Matka si k tomu poručila lahev bílého vína, načež ji otcova noha pod stolem nakopla.
Rybí hlavy s očima, co na nás vyčítavě koukaly; aspoň mi to tak připadalo. Rybí zápach. Celým břichem mi projela křeč. Jakoby mi žaludek říkal, ať se připravím, že dnešní večer bude jízda jako na horské dráze. Neměl jsem nejmenší důvod mu nevěřit.
Během toho, co číšník lovil pstruhy z akvária, stihla matka vypít dvě sklenky vína. Oči se jí začaly lesknout a pravou rukou pohladila Sjuzn po tváři se slovy: “Ty jsi ale krásná, jako panenka.”
Jinak byl večer opředen ukrutným, bolavým tichým trapnem a když paní Hodžová v rozpacích pronášela nějakou větu, které jsme ani za mák nerozuměli a na jejímž konci zaznělo slovo Petřiny, matka vítězoslavně vykřikla “Petřiny!”, z ukazováčku a prostředníčku udělala nůžky, začala si jimi projíždět vlasy a u toho vydávala “dž, dž, dž”. Tím chtěla dát najevo, že na Petřinách má kadeřnici, ale to Hodžovi neměli šanci pochopit, a tak se raději rychle vrátili k jídlu.
Příbory ťukaly o talíře, z akvária se linul monotónní zvuk vodního filtru, v rádiu hráli ústřední písničku z filmu Titanic; ano, jak příhodné, loď se potápí, říkal jsem si v duchu.
Rybí hlavy s očima, co na nás vyčítavě koukaly; aspoň mi to tak připadalo. Rybí zápach. Celým břichem mi projela křeč. Jakoby mi žaludek říkal, ať se připravím, že dnešní večer bude jízda jako na horské dráze. Neměl jsem nejmenší důvod mu nevěřit.
Během toho, co číšník lovil pstruhy z akvária, stihla matka vypít dvě sklenky vína. Oči se jí začaly lesknout a pravou rukou pohladila Sjuzn po tváři se slovy: “Ty jsi ale krásná, jako panenka.”
Jinak byl večer opředen ukrutným, bolavým tichým trapnem a když paní Hodžová v rozpacích pronášela nějakou větu, které jsme ani za mák nerozuměli a na jejímž konci zaznělo slovo Petřiny, matka vítězoslavně vykřikla “Petřiny!”, z ukazováčku a prostředníčku udělala nůžky, začala si jimi projíždět vlasy a u toho vydávala “dž, dž, dž”. Tím chtěla dát najevo, že na Petřinách má kadeřnici, ale to Hodžovi neměli šanci pochopit, a tak se raději rychle vrátili k jídlu.
Příbory ťukaly o talíře, z akvária se linul monotónní zvuk vodního filtru, v rádiu hráli ústřední písničku z filmu Titanic; ano, jak příhodné, loď se potápí, říkal jsem si v duchu.
Matka nahlas mlaskala a já se co chvíli silně štípnul do stehna, abych se utvrdil, že se mi to celé jen zdá. Nezdá. A do toho zase ta podivná, cosi zlého věštící, křeč v břiše.
Ve chvíli, kdy se Céline Dion v písni dostává do toho nejdramatičtějšího momentu, zpříčí se otci v krku kost a začne se dusit. Nejdřív se snaží zachovat klid a nedává najevo paniku, ale je vidět, že není zaskočená jen kost, ale i on. Když se mu stále nedaří kůstku dostat ven, začnou se mu oči valit z důlků a do tváří se mu hrne krev, celý rudne. Křečovitě se chytne ubrusu, až mu zbělají klouby na rukou, kašle, lapá po dechu a v očích se mu zračí smrt. Zvláštně sípe a snaží se něco říct, ale jediné, co z něho vychází jsou kousky rozžvýkaného pstruha, který je úplně všude. Ve sklenicích s pitím, v jídle, na stole, na oblečení a na obličeji paní Hodžové. Otec v záchvatu a v těžkém boji o holý život strhne ubrus i se vším, co na něm stojí.
Ve chvíli, kdy se Céline Dion v písni dostává do toho nejdramatičtějšího momentu, zpříčí se otci v krku kost a začne se dusit. Nejdřív se snaží zachovat klid a nedává najevo paniku, ale je vidět, že není zaskočená jen kost, ale i on. Když se mu stále nedaří kůstku dostat ven, začnou se mu oči valit z důlků a do tváří se mu hrne krev, celý rudne. Křečovitě se chytne ubrusu, až mu zbělají klouby na rukou, kašle, lapá po dechu a v očích se mu zračí smrt. Zvláštně sípe a snaží se něco říct, ale jediné, co z něho vychází jsou kousky rozžvýkaného pstruha, který je úplně všude. Ve sklenicích s pitím, v jídle, na stole, na oblečení a na obličeji paní Hodžové. Otec v záchvatu a v těžkém boji o holý život strhne ubrus i se vším, co na něm stojí.
Číšník pohotově otce chytne ze zezadu kolem pasu. Přiráží do něj tak tvrdě, že mu “Jágr” v pravidelném rytmu vysoko nadskakuje. Nahoru, dolu. Nahoru, dolu. Pořád dokola. Je nejmíň o dvě hlavy menší než otec, který zoufale rozhazuje rukama, jako by se snažil něčeho zachytit.
Všechny ty výjevy se mi zpomalují jako ve filmu. Jako bych byl pod hladinou. Jako bych stál mimo děj. Jsem teď jedním z těch pstruhů v akváriu a koukám na úplně cizí svět. Pan Hodž pevně svírá svou ženu, tiskne ji k sobě v ochranářském objetí a oba mají ve tvářích hrůzu. Matka vylupuje nějaké prášky z plata, hází je do úst a zapíjí je rovnou z lahve vína. Slyším otce, ale zvuky, které z něj vycházejí, mi připomínají velrybí volání.
Pak se náhle rozrazí dveře a do restaurace vbíhají záchranáři, to už se hlavní protagonista svíjí na zemi ve smrtelných záškubech. Dva muži, jako by následující akci prováděli každý den, jako by to bylo secvičené divadlo, otce vytrhli smrtce z kostnatých rukou a po chvíli už ho po vlastních, avšak stále ještě se podlamujících, nohou, vedli do sanitky.
Pomalu se vracím do reality. Plynutí času je zpět ve svých starých kolejích. Rozhlížím se po té spoušti kolem sebe a můj vnitřní hlas volá boha a prosí ho, ať si mě vezme k sobě. Vidím, jak pan Hodž roztřesenou rukou platí účet, paní Hodžová má tváře schované v dlaních a pláče.
Všechny ty výjevy se mi zpomalují jako ve filmu. Jako bych byl pod hladinou. Jako bych stál mimo děj. Jsem teď jedním z těch pstruhů v akváriu a koukám na úplně cizí svět. Pan Hodž pevně svírá svou ženu, tiskne ji k sobě v ochranářském objetí a oba mají ve tvářích hrůzu. Matka vylupuje nějaké prášky z plata, hází je do úst a zapíjí je rovnou z lahve vína. Slyším otce, ale zvuky, které z něj vycházejí, mi připomínají velrybí volání.
Pak se náhle rozrazí dveře a do restaurace vbíhají záchranáři, to už se hlavní protagonista svíjí na zemi ve smrtelných záškubech. Dva muži, jako by následující akci prováděli každý den, jako by to bylo secvičené divadlo, otce vytrhli smrtce z kostnatých rukou a po chvíli už ho po vlastních, avšak stále ještě se podlamujících, nohou, vedli do sanitky.
Pomalu se vracím do reality. Plynutí času je zpět ve svých starých kolejích. Rozhlížím se po té spoušti kolem sebe a můj vnitřní hlas volá boha a prosí ho, ať si mě vezme k sobě. Vidím, jak pan Hodž roztřesenou rukou platí účet, paní Hodžová má tváře schované v dlaních a pláče.
Matka si obléká falešný kožich, tvář má nehybnou a oči bez života. Vypadá, jako by k nám vůbec nepatřila.
Břichem mi zas prolítne ten zvláštní pocit. Co ještě? Však už jsme na dně, ne? Nejsme! Začnu nekontrolovatelně zvracet. Valí se ze mě proudy, ne, vodopády zvratek. Ztěžka dopadám na kolena a zvracím a zvracím. Ale už je mi všechno jedno. Právě jsem dopadl, jako tenkrát Titanic, na bahnité dno lidského života. Hůř už být nemůže. Jinak, líp už být nemůže. Jsem v nirváně. Teď už se jen od toho dna odrazit. Per ardua ad Astra.
Břichem mi zas prolítne ten zvláštní pocit. Co ještě? Však už jsme na dně, ne? Nejsme! Začnu nekontrolovatelně zvracet. Valí se ze mě proudy, ne, vodopády zvratek. Ztěžka dopadám na kolena a zvracím a zvracím. Ale už je mi všechno jedno. Právě jsem dopadl, jako tenkrát Titanic, na bahnité dno lidského života. Hůř už být nemůže. Jinak, líp už být nemůže. Jsem v nirváně. Teď už se jen od toho dna odrazit. Per ardua ad Astra.
