Když jsme se ráno rozhodli vystoupat na nejvyšší kopec v okolí tyčící se do výšky směšných 615 m n. m., přišlo nám to jako výborný nápad.
Stezka lesem, která nás měla dovést na vrchol, nás ale brzy přesvědčila o opaku. Jdeme strmě vzhůru, pod nohama se nám drolí vyschlá zem a špatně zvolené boty podkluzují na obrovských balvanech. Je navíc šílené dusno a vedro k padnutí. Nikdy by mě nenapadlo, že je fyzicky možné se tak moc potit.
„Pojď, už tam skoro jsme!“ zalžu Kubovi i sama sobě. Přesto, že konec je na dohled, připadá mi, že se od něj spíš vzdalujeme.
Nakonec se s vypětím všech sil přece jen doplazíme až nahoru a příroda nás za útrapy cesty odmění. Blaženě se kocháme pohledem na jezero a nádherné zelené kopce, nad nimiž v dálce visí bouřkové mraky, ze kterých očividně velmi vydatně prší.
Jenže ouha! Z rozjímání nás vytrhne silný vítr.
„Asi bychom měli jít…” řekne zbytečně Kuba, když už je jasné, že před bouřkou neutečeme.
Najednou jako kdyby někdy zhasnul všechna světla. Je tma jako ve dvě ráno, přestože je teprve pár hodin po poledni.
„Počkej, budu svítit mobilem.” napadne Kubu, ale než zapne baterku, na displej spadne první kapka. Během mrknutí oka jsme úplně promočení. Prší tak prudce a hustě, že svítilna v telefonu nemá šanci déšť prosvítit.
„Musíme se rozhodnout, kudy půjdeme,” snažím se překřičet liják, „můžeme jít po silnici, což se zdá být bezpečnější, ale taky mnohem delší. Nebo…” Oba pohlédneme dolů do temnoty lesa. Za okamžik už se řítíme dolů stejnou cestou, kterou jsme přišli. I přes koruny stromů prší tak silně, že mám pocit, jako kdybychom šli korytem řeky. Z té je po chvíli vodopád zakrývající obří kameny, které jsou tentokrát skutečně kluzké. Není vidět ani na metr, každých pár kroků spadnu, ale je mi to jedno, jsem tak promočená, že už na tom nezáleží. Hlavně si nezlomit nohu!
Najednou se před námi objeví tlumené světlo pouliční lampy. Jsme dole ve městě. Ani tomu nemůžu uvěřit, že jsme se tak rychle dostali zpátky.
„Pojď, už tam skoro jsme!“ zalžu Kubovi i sama sobě. Přesto, že konec je na dohled, připadá mi, že se od něj spíš vzdalujeme.
Nakonec se s vypětím všech sil přece jen doplazíme až nahoru a příroda nás za útrapy cesty odmění. Blaženě se kocháme pohledem na jezero a nádherné zelené kopce, nad nimiž v dálce visí bouřkové mraky, ze kterých očividně velmi vydatně prší.
Jenže ouha! Z rozjímání nás vytrhne silný vítr.
„Asi bychom měli jít…” řekne zbytečně Kuba, když už je jasné, že před bouřkou neutečeme.
Najednou jako kdyby někdy zhasnul všechna světla. Je tma jako ve dvě ráno, přestože je teprve pár hodin po poledni.
„Počkej, budu svítit mobilem.” napadne Kubu, ale než zapne baterku, na displej spadne první kapka. Během mrknutí oka jsme úplně promočení. Prší tak prudce a hustě, že svítilna v telefonu nemá šanci déšť prosvítit.
„Musíme se rozhodnout, kudy půjdeme,” snažím se překřičet liják, „můžeme jít po silnici, což se zdá být bezpečnější, ale taky mnohem delší. Nebo…” Oba pohlédneme dolů do temnoty lesa. Za okamžik už se řítíme dolů stejnou cestou, kterou jsme přišli. I přes koruny stromů prší tak silně, že mám pocit, jako kdybychom šli korytem řeky. Z té je po chvíli vodopád zakrývající obří kameny, které jsou tentokrát skutečně kluzké. Není vidět ani na metr, každých pár kroků spadnu, ale je mi to jedno, jsem tak promočená, že už na tom nezáleží. Hlavně si nezlomit nohu!
Najednou se před námi objeví tlumené světlo pouliční lampy. Jsme dole ve městě. Ani tomu nemůžu uvěřit, že jsme se tak rychle dostali zpátky.
