Myslím, že už mě všichni znáte. A pokud ne, je to každopádně divné. Chyba je zřejmě na Vaší straně. No nic, pro to, abych řešil Vaše chyby a Vaše problémy tu fakt nejsem. Je potřeba podívat se na to, co se mi stalo.
Jako obvykle jsem byl doma sám. Nijak mě to nevadí a neomezuje. Samota vůbec není zlá, to mě většinou napadají ty nejgeniálnější myšlenky. A proč to neříct? Jsem taky nejvíce pracovitý. To víte, nikdo mě nezdržuje a já pak zaberu a stihnu udělat to, co bych normálně nestihl ani naplánovat.
Sedím si tak pohodlně na parapetu okna a dívám se na dveře. Mí páníčci šli někam pryč, snad do práce. Jsem rád, že tam chodí, jinak bych z nich zblbnul. Mám už svůj věk a taky potřebuji mít chvíli volna a věnovat se sám sobě. Však všude se to píše a já věřím, že co je psáno, to je dáno. A taky se píše, že práce šlechtí. Rozhodl jsem se býti šlechticem.
Ty dveře byly divné od začátku, co jsem se zde nastěhoval. Ani velké ani malé. Tak nejsem blbý. Snažil jsem se to pánoví říct už několikrát, ale to je jako házet hrách na stěnu.
Podívá se na mě a řekne „Maylo, sakra chlape, jsi pes. Přece mi nebudeš mluvit do dveří.“
„Jasně, kámo, klídek. Proč bych mluvil. Vždyť tisíckrát nic umořilo vola. Není třeba slov. Je třeba činit. Tak si mě to vždycky učil.“
Nechám ho odejít do práce a začnu přemýšlet. Na to jsem fakt machr. No uznejte – dveře do koupelny a do záchodu. Není to zbytečné? Začal jsem těmi záchodovými a rozhodl jsem se udělat v nich větrák. Pěkně shora. Aby byla zajištěna intimita a zároveň, aby vše větralo. Kousal, škrábal a vyhazoval jsem jako divý. Dřina jako prase. Ale co, nebudu si stěžovat.
Přešel jsem volně ke dveřím koupelny a vzal to z druhé strany. Pěkně od spodu. Tady zase je potřeba, aby byl průvan na nohy a taky, aby páníček viděl, že v koupelně je má paní a zbytečně neprudil. Takže shora dveří jsem je oškubal, otrhal, okousal, udělal průřez. To vše bez jakýchkoliv technických pomůcek. Tzv. svépomocí a čeho si na sebe nejvíce cením – zadarmo.
Byl jsem tak zabraný do práce až jsem málem přeslechl rachot klíče v zámku vstupních dveří. Hrdě jsem si sklopil své ucho a čekal. Hmmmm…. No. Jak to jen říct. Svět fakt není spravedlivý. Nedostal jsem, to ne. Ale ani pochvala se nekonala. Co se však konalo, naprosto překonalo mé fantastické představy.
Páníček zbělal, zčervenal a vůbec byl tak nějak divně duhový. Pak vzal telefon a začal mluvit s nějakým pánem Horn Bachem. Zřejmě velmi inteligentní člověk, neboť mu hned řekl, ať přijede. Páníček mezi rty syčel něco jako „šedesátka, je to jasná šedesátka“ a odfrčel pryč. Než jsem si stačil chvíli schrupnout, byl zpátky.
Normálně, mi frajer, koupil dvoje nových dveří. To jako, že mám znovu oloupávat, kousat, škrábat??? No to snad nemyslí vážně. Proboha, a kde mám brát na takovou dřinu pořád sílu?
Naštěstí, naštěstí páníček dveře pověsil a zjistil, že jsou malé. Ani nevíte, jakou jsem měl radost.
Jenže ono ne. Pán je totiž skoro stejný urpuťák jako já. Než jsem se stačil dvakrát otočit, přivezl dveře nové. Říkal jím „sedmdesátky“ a znovu je věšel jako vzácný obraz na banty. Smál jsem se jako pološílený. Byly velké.
„Hele, kámo,“ říkám mu z pelechu – tak proč se mě nezeptáš? Já přece vím, co hryžu. Jsou to „šedesát pětky.“
Dívá se na mě dost vražedně.
„Děláš si ze mě prdel, Maylo? Šedesát pětky neexistuji.“
„Jak myslíš“ odpovím a jdu si lehnout. „Není roků, není rozumu.“
Páníček zcela nevyrovnaně někde odjíždí, bere s sebou nejenom šedesátky a sedmdesátky, ale taky dalšího parťáka. Prý znovu jedou za tím panem Horn Bachem.
Je skoro noc, když se vrátí. Neuvěříte, ale jsou zpátky i s dveřmi a domlouvají se, jak budou předělávat futra, dveře a možná celý byt. Jsem za to šťastný. Neboť změna je přece život. A já žiju velmi rád.
Co se dělo další dny?
Byl jsem spokojený. Mí „rodiče“ vyhodnotili, že nemůžu být sám, a tak jsem jezdil na místo do školy v přírodě, k dědovi a babičce. Jasně, že autem. Musel jsem vstávat hodně brzy, tak jako páníček do práce, pak následoval převoz k dědovi a bábi a odpoledne autem zase domů. Krásné a medové dny to byly. A doma? Doma se zatím děly věci.
Páníčkovi se zřejmě telefon přilepil k uchu. Volal snad všude. Bytové družstvo, dřevové družstvo, technici. Můj páníček je totiž velmi komunikativní. Většinou po ukončení hovoru říkal divné slovo. Nerozuměl jsem tomu, a tak jsem se podíval na google, ať vím. No jasně, říkal německý „zatáčka“ a já ho chápu. Neboť, zatočit je občas taky třeba. Já třeba, když je nejhůř zatočím ocasem a věřte, že spousta věcí se tak nějak vyřeší.
Prý je nouzový stav. Moc tomu, přiznám se nerozumím. Ale nouze u nás doma určitě není. Určitě u nás není nouze o legraci a překvapení. Pořád se smějeme. Já se většinou směju naposled, protože se říká, že kdo se směje naposledy, ten se směje nejvíc. A to já moc rád. Páníčka byla báječná. Trávila se mnou každou volnou chvíli, páníček mezitím našel skvělého kamaráda pana Horn Bacha a vůbec celá rozvětvená rodina se u nás střídala, měřila, řezala, sháněla konexe, známosti a taky dveře.
A pak ani nevím jak, fakt přivezli „šedesátpětky“. Říkají jím „retro atypy“. Mě to nevadí. Mě říkají „Maylo“ a taky se nezlobím. Takže si myslím, že stejně jako mně, i těm dveřím je docela jedno, jak jim, kdo říká. Důležité je, že mají svůj domov.
A protože vše asi dobře dopadlo, byla velká sláva.
Přišel děda s bábi. Děda je skvělý kuchař a má pro mě slabost. Dostal jsem tu největší krkovičku a taky popcorn.
To víte, žaludek a střeva už nejsou úplně tak, jak bývaly a na druhý den – kupodivu opět, když jsem byl doma sám – jsem se s tím musel tak trochu popasovat po svém.
Jak už asi víte, jsem sledovaný vlastní kamerou. Tohle jak viděl můj páníček, okamžitě volal dědovi. Prý „posralo se ti děcko“ říkal.
Děda je fajn. Nevím sice, které děcko se jako potento, ale okamžitě přijel, uklidil to, co jsem jaksi nestihl, vytřel a navoněl.
A pak se na mě usmál jako to umí jen ten nejbáječnější děda na světě. Ani ho moc z toho smradu nenatahovalo.
Je večer. Páníčka konečně mohla odejít do práce. Páníček konečně zahodil ten proklatý mobil, ukončil přátelství s panem Bachem (vlastním jménem Horn) a spokojeně kouká na fotbal. Děda je dnes s bábi doma a asi chystá Valentýna.
A já? Já přemýšlím, co je třeba ještě zrekonstruovat, neboť marná sláva „práce šlechtí“.
Byl jsem spokojený. Mí „rodiče“ vyhodnotili, že nemůžu být sám, a tak jsem jezdil na místo do školy v přírodě, k dědovi a babičce. Jasně, že autem. Musel jsem vstávat hodně brzy, tak jako páníček do práce, pak následoval převoz k dědovi a bábi a odpoledne autem zase domů. Krásné a medové dny to byly. A doma? Doma se zatím děly věci.
Páníčkovi se zřejmě telefon přilepil k uchu. Volal snad všude. Bytové družstvo, dřevové družstvo, technici. Můj páníček je totiž velmi komunikativní. Většinou po ukončení hovoru říkal divné slovo. Nerozuměl jsem tomu, a tak jsem se podíval na google, ať vím. No jasně, říkal německý „zatáčka“ a já ho chápu. Neboť, zatočit je občas taky třeba. Já třeba, když je nejhůř zatočím ocasem a věřte, že spousta věcí se tak nějak vyřeší.
Prý je nouzový stav. Moc tomu, přiznám se nerozumím. Ale nouze u nás doma určitě není. Určitě u nás není nouze o legraci a překvapení. Pořád se smějeme. Já se většinou směju naposled, protože se říká, že kdo se směje naposledy, ten se směje nejvíc. A to já moc rád. Páníčka byla báječná. Trávila se mnou každou volnou chvíli, páníček mezitím našel skvělého kamaráda pana Horn Bacha a vůbec celá rozvětvená rodina se u nás střídala, měřila, řezala, sháněla konexe, známosti a taky dveře.
A pak ani nevím jak, fakt přivezli „šedesátpětky“. Říkají jím „retro atypy“. Mě to nevadí. Mě říkají „Maylo“ a taky se nezlobím. Takže si myslím, že stejně jako mně, i těm dveřím je docela jedno, jak jim, kdo říká. Důležité je, že mají svůj domov.
A protože vše asi dobře dopadlo, byla velká sláva.
Přišel děda s bábi. Děda je skvělý kuchař a má pro mě slabost. Dostal jsem tu největší krkovičku a taky popcorn.
To víte, žaludek a střeva už nejsou úplně tak, jak bývaly a na druhý den – kupodivu opět, když jsem byl doma sám – jsem se s tím musel tak trochu popasovat po svém.
Jak už asi víte, jsem sledovaný vlastní kamerou. Tohle jak viděl můj páníček, okamžitě volal dědovi. Prý „posralo se ti děcko“ říkal.
Děda je fajn. Nevím sice, které děcko se jako potento, ale okamžitě přijel, uklidil to, co jsem jaksi nestihl, vytřel a navoněl.
A pak se na mě usmál jako to umí jen ten nejbáječnější děda na světě. Ani ho moc z toho smradu nenatahovalo.
Je večer. Páníčka konečně mohla odejít do práce. Páníček konečně zahodil ten proklatý mobil, ukončil přátelství s panem Bachem (vlastním jménem Horn) a spokojeně kouká na fotbal. Děda je dnes s bábi doma a asi chystá Valentýna.
A já? Já přemýšlím, co je třeba ještě zrekonstruovat, neboť marná sláva „práce šlechtí“.