"Gracias a todos por participar," ukončil konečně Carlos meeting ve své mateřštině, kterou prokládal bruselskou angličtinu. Horko, ulice plné rozjařených pilgrimů, kteří si závěr své tisícikilometrové cesty naplánovali právě na oslavy založení katedrály. Tedy na dnešek.
Přetížené aerolinky odložily let do Prahy o celý den. Máš hlad? Před každou hospodou fronta šťastných poutníků, kteří jsou neadekvátně happy z kdejaké kraviny. Endorfiny udělaly své, pomyslela si a vydala se na prohlídku katedrály, když už měla ten den navíc. Aspoň tentokrát nebude nikon zahálet.
----------------
"Pojď s námi, on si toho nevšimne!"
"A co když jo?"
"V nejhorším ti nedá..."
Jana věděla, že je to proti pravidlům, ale když se všechny holky v nedělních šatech vyřadily před oltářem, přidala se na konec řady. Třeba si nevšimne. Třeba si nevzpomene, že na katechismus nechodila. Třeba zapomněl, že místo zpovědi marodila s příušnicemi. Být tady maminka, nedovolila by jí to. Jenže ta teď leží doma s velkým bříškem, co je v něm miminko.
Když farář došel na konec zástupu otevřených tlamiček, zarazil se. "Ty jsi z Vejpichu, ne?" Přikývla a zmenšila se. "U zpovědi jsi nebyla, že?" Zaváhala a pak popravdě zavrtěla hlavou. "Ale modlíš se, že jo?" usmála se ta tvář podobná barokním andělíčkům po stranách oltáře. "To teda jo", vyhrkla Jana. Nelhala.
Farář jí vsunul do pusy hostii. Snažila se jí nedotknout ani jedním zubem, jen ji jazykem posunula dál. Přilepila se na patro a zůstala tam. Cestou domů Jana běžela s pocitem vítězství a oplatkou na patře. Tak moc to chtěla mamince vyprávět, jak to nakonec dobře dopadlo, i když katechismus a zpověď vynechala... Jen se musí zeptat, co s tou oplatkou, aby tam nebyla na furt.
"Pros boha za odpuštění, holka nezdárná, bože smiluj se," vykřikovala maminka celá rudá, když ji mlátila hlava nehlava. "Klečet v rohu budeš a modlit se! Otčenáš a zdrávas! Stokrát!" Zuby struhadla se zahryzly do klečících kolen a do duše dítěte se vkradl vzdor. A ve svých necelých sedmi letech Jana udělala rozhodnutí, které ji provázelo po zbytek života: k víře instituci netřeba. Oplatka se rozpustila - ani nevěděla jak.
--------
Zatímco hledala potravu pro svůj stále hladový objektiv, ulpěl jí pohled na prastaré zpovědnici. Zpovídáme v šesti jazycích, hlásala cedule. Nahoře měla červený a zelený maják jako náhražku semaforu. Svítila červená. Bylo by vtipné si po čtyřiceti letech doplnit tu zpověď, napadlo ji, když se rozblikala zelená. Nikdo jiný poblíž. Opatrně přistoupila.
"Deutsch?"
"Ja, naturlich," usmála se tvář Španěla v ornátu.
"Já to dělám dnes poprvé," řekla a zachtělo se jí utéct.
"To nevadí, křtěná jsi?" zeptal se buclatý holohlavý anděl s vráskami u očí.
"Jsem."
A do práce chodíš? Chodím. A muže máš? Nooo, jsem rozvedená, zrozpačitěla. Budete chtít nějaké podrobnosti? Nene, uklidnil ji.
Ty otázky jí moc nedávaly smysl, taky jeho němčina nebyla nejlepší. Asi to byl úplně blbej nápad, říkala si. A pak padla ta otázka:
"A neděli, neděli světíš?"
"Většinou ne, dodělávám, co jsem nestihla, hodně pracuju..."
"No a to je právě ten problém," povídá kněz a zvážněl. "Jdi a svěť neděli! A pomodli se čtyřicetkrát otčenáš a čtyřicetkrát zdrávas!"
Šla k východu postranní uličkou. Tak work life balance, hm. Proto Santiago.
U oltáře právě polský kněz vyzýval věřící, aby přistoupili k přijímání... Za těžkými dveřmi katedrály ji oslnilo slunce.
-----------
Večerní program jsem si užila se sklenkou vína mezi oslavujícími pilgrimy. Při nedělním letu jsem notebook ani neotevřela. Ty zdrávasy mu ještě dlužím.
Zatímco hledala potravu pro svůj stále hladový objektiv, ulpěl jí pohled na prastaré zpovědnici. Zpovídáme v šesti jazycích, hlásala cedule. Nahoře měla červený a zelený maják jako náhražku semaforu. Svítila červená. Bylo by vtipné si po čtyřiceti letech doplnit tu zpověď, napadlo ji, když se rozblikala zelená. Nikdo jiný poblíž. Opatrně přistoupila.
"Deutsch?"
"Ja, naturlich," usmála se tvář Španěla v ornátu.
"Já to dělám dnes poprvé," řekla a zachtělo se jí utéct.
"To nevadí, křtěná jsi?" zeptal se buclatý holohlavý anděl s vráskami u očí.
"Jsem."
A do práce chodíš? Chodím. A muže máš? Nooo, jsem rozvedená, zrozpačitěla. Budete chtít nějaké podrobnosti? Nene, uklidnil ji.
Ty otázky jí moc nedávaly smysl, taky jeho němčina nebyla nejlepší. Asi to byl úplně blbej nápad, říkala si. A pak padla ta otázka:
"A neděli, neděli světíš?"
"Většinou ne, dodělávám, co jsem nestihla, hodně pracuju..."
"No a to je právě ten problém," povídá kněz a zvážněl. "Jdi a svěť neděli! A pomodli se čtyřicetkrát otčenáš a čtyřicetkrát zdrávas!"
Šla k východu postranní uličkou. Tak work life balance, hm. Proto Santiago.
U oltáře právě polský kněz vyzýval věřící, aby přistoupili k přijímání... Za těžkými dveřmi katedrály ji oslnilo slunce.
-----------
Večerní program jsem si užila se sklenkou vína mezi oslavujícími pilgrimy. Při nedělním letu jsem notebook ani neotevřela. Ty zdrávasy mu ještě dlužím.
