Síla myšlenky - napsala Radana Vodičková

Dobré ráno, je tady pátek, a ještě k tomu třináctého. Hodně lidí s tímto dnem spojuje pověru o nutně smolném dni, že se určitě musí něco stát, že třeba ztratíte mobil, že vám někdo ukradne peněženku, že vám spadnou klíče do kanálu nebo že se jen obyčejně před někým ztrapníte. Ale to jsou jen prastaré předsudky. Vše přeci záleží jen na vás. To snad ne, to jsou kecy Vypínám rádio. To zrovna teď nepotřebuju slyšet, už tak jsem dost zaspala. Ne že bych někdy necouvla před černou kočkou.
V rychlosti na sebe házím kalhoty, ne vlastně dnes mám jednání, bude vhodnější ta sukně a bílá halenka. Je tam dneska teplo. Zkontroluju kuchyň, vše vypnuto, žehlička vypnutá. Co blbnu, copak se mi v hlavě uhnízdilo. Že by černý havran o tom pátku?
Už si musím pospíšit, jo, ještě ty dva pytle s plastama. Po cestě jako vždycky je vyhodím. Rychle skočím do auta a za chvilku jsem v kanceláři. 

Dalibor Gondík a Regina Květoňová stále rozebírají příspěvky posluchačů, co se jim veselého přihodilo na pátek třináctého a jestli vůbec věří na pověry. Už to je fakt monotónní.
Zastavuji na druhé straně ulice nedaleko žlutých kontejnerů jako obvykle, dávám obě blikni, vytahuji ze startéru klíč, přeci jen nechci nechat auto úplně otevřené nebo dokonce nastartované, v rychlosti vybíhám splnit si své ekologické minimum. Kam s tím klíčem, u sukně nemám kapsu. Aby mi tyk vyklouznul a spad mi do kanálu. To by bylo dost trapný. Myšlenku honem zaženu . To jsou fakt nápady. Hodím ty pytle kam patří, a potom honem do práce.
Přeběhnu ulici, v jedné ruce jeden pytel, v druhé ruce klíče od auta a druhý pytel, odšoupávám víko kontejneru, šup tam s nimi. A je to ! Bezva. Bezva? To snad ne! Bezva, to fakt není. Doprčic, ten klíč je tam taky.
Sonduju celý vnitřek kontejneru a snažím se v naději zjistit, že klíč třeba zachytil do nějakého igelitu nebo do kelímku od jogurtu, ale kontejner je poloprázdný, má sotva zaplněné dno. Klíč nevidím. Nedá se nic dělat. Musím ho nějak vydolovat. Rozhlídnu se opatrně kolem, za mnou u vchodu do květinářství nikdo nestojí. 

Žlutou obludu převrátím na bok, jednou rukou držím její otevřené víko a přitom se snažím se s ní nějak zalomcovat, že třeba svůj obsah vyplivne. Taky nohou šátrám dovnitř a snažím se posouvat ty plasty směrem ven, v naději že určitě sebou vezmou i ten klíč a přiblíží ho víc ke mně. Nejde to. To snad ne! Ke květinářství míří nějaké ženské, zřejmě si vybrat některou z vystavených letničky před vchodem. Další pokus, nejde to. Najednou v zádech cítím, že já jsem zajímavější objekt.
Otočím se a vidím, že mě trochu pobaveně a trochu udiveně pozorují, co to tam vyrábím. Snad si nemyslí, že se chci taky zrecyklovat. Můžete mi pomoct, vyštěknu na něj zoufale a taky trochu naštvaně. Spadly mi tam klíče od auta. Nic. 

Stojí dál u těch blbejch kytek a čučí. Už vztekle vběhnu do prodejny a snažím se trochu ovládat. Nemáte nějakou tyč? Nevím proč, ale přestavila jsem si, že by tam mohli mít takovou tu stahovací tyč od starej rolet u výloh. To tedy nemáme. Tak, třeba, třeba smeták. 

Spadly mi líče od auta do kontejneru na plasty. Prodavačka mi neochotně podává koště, jako by bylo památeční po babičce. Pak to už jde líp, za chvíli mám několik kelímků, petek a igelitových obalů i s klíčem venku. Posbírám odpady a naházím je zpátky. Požírač plastů zase stojí zpátky na svých čtyřech. Sakra, operaci nepřežila tyč od zapůjčeného nástroje. Je zlomená.
Tak běžím za roh k Vietnamcům, pořizuji téměř náhradu za vypůjčený zlomený vyprošťovák a s díky vracím.
Tak snad už mám pro dnešek vybráno. Za to může ten Dalibor s Reginou, to je ta síla myšlenky. Od teď si zakazuji představovat si katastrofické scénáře. To půjde.
Vlastně jsem měla štěstí, klíč mi nespadl do ani kanálu, ani se nezlomil, auto mi zatím neodtáhli a ani nikdo nenaboural. Takhle se na to musí. Žádné pověry už na mě nemůžou.