„Ale šéfe, to, co ti tupci říkali bylo tak nesmyslný a hloupý! No vážně, já mám nápady a dokážu je zrealizovat, nepotřebuju k tomu bandu povalečů…“
„Není na tobě, abys tohle posuzoval! Co si o sobě vůbec myslíš? To, že tvým prapředkem byl pravděpodobně Werner von Siemens, a taky na to nemůžeš vsadit stoprocentně, ti ještě nedává právo si o sobě myslet, že jsi bůh a že všechno zvládneš sám! Ty nejsi žádný sólový hráč, ty hraješ za tým, vedeš ho! A ne že shazuješ vlastní lidi! To si vážně připadáš tak dokonalý, že si myslíš, že spolupráci s Japonci na výrobu nových úsporných větráků zvládneš úplně sám?! Nezvládneš, musíš mít kvalitní tým a ten máš! Potřebuješ ty lidi, Nikolaji, a oni potřebují tebe! Chtějí lídra, který je povede a pomůže jim s realizací nápadů pro náš projekt! Chápeš to?!“
„Šéfe, se vší úctou…“
„Ta ti právě chybí, Nikolaji! Úcta… To je to, o čem mluvím! Nerespektuješ nikoho kromě sebe!“
„Protože nikoho z té skvadry respektovat nejde! Šéfe, vážně, ty nápady a připomínky co měli byly tak zoufalé…“
„Jsi veliký sobec, Niko, víš to? Ale co, škoda mluvit. Už tě mám v tomhle opravdu plné zuby. Na tvoji pozici můžu dosadit kohokoli jiného, kdo má nějaké zkušenosti a umí vést tým a respektovat lidi… Ale, uff, nikdo nemá tvoje schopnosti… Sakra, už toho mám dost! Vidíš, co mi způsobuješ?! Bez tebe bude firma ztracená ale na druhou stranu, tvoje…ehm…chování je…je…uff…“
„Šéfe? Šéfe, co je vám? A sakra…tak jo, hlavně klid, dýchejte, to bude dobrý. Volám sanitku… Haló? Musíte rychle přijet, adresa Mnichov, Wittelbacherplatz 2, sídlo firmy Siemens. Zřejmě tu máme případ infarktu…“
