Koukáš na ni a nechápeš.
Tuhle holku sis chtěl vzít?
To je ta holka kvůli které jsi přestal chodit na do klubu kajakářů?
Hlavou ti prolétávají myšlenky jako blesky a vzpomínky se střídají tak rychle, že je z nich jen rozmazaná čmouha.
Víš, že něco říká, protože vidíš, jak hýbe rty, ale nejsi schopen vnímat slova, která jí jdou z pusy. Vybavuješ si, jak ti jí bylo líto, když musela zůstávat dlouho v práci. Vybavuješ si, jak jsi jí přál ten úspěch, když ji konečně povýšili. Jak jsi na ni byl pyšný. Vybavuješ si, jak ti Karel, když byl opilý říkal, že je to jen bezcitná kariéristka, a jak jsi mu dal pěstí, že to o ní říkat nesmí.
Pomaličku se nadechneš a zeptáš se jí: „Počkej, abych to teda pochopil… Nepovýšili tě za to, že jsi tak dřela a makala, ale za to, že jsi spala s šéfem. A teď jsi zjistila, že s ním čekáš dítě. Ale s dítětem mám zůstat doma já, protože nechceš přijít o svoji práci snů.“
„Hm...“
„Víš co, to je sice děsný, to co mi povídáš, ale oceňuju tvojí upřímnost. Jiná by asi předstírala, že to dítě je moje.“
„Víš… já bych to předstírala samozřejmě taky, ale Rádž, teda můj šéf, teda otec toho miminka, je Ind… tak myslím, že bys na to dřív nebo později přišel sám, že není tvoje.“
Slyšíš se, jak říkáš: „No, alespoň nejsi rasistka.“
„Ty vždycky vidíš sklenici napůl plnou, to jsem na tobě vždycky obdivovala.“ A pohladí tě po paži.
