„Babi, co je totáč?“ zajímalo ji.
„Správně se říká to-ta-li-ta, ale ta doba už je naštěstí pryč,“ odpověděla jsem a doufala, že to vnučce bude stačit. Ale to jsem se spletla.
„No, dobře, ale co to znamená?“
Zamyslela jsem se. „Představ si to jako v pohádce. Bylo-nebylo jedno obrovské rudé království, kterému vládl nenasytný mocný král. Ovládal ooobrovská území, která sice měla své vlastní krále, ale ti neměli vůbec žádnou moc. A ten rudý král nesnesl pomyšlení, že by se mu kdokoli vzepřel. Proto poslal miliony maskovaných draků, aby na ty malé krále a jejich lid dohlédly.“
„A kolik měli hlav, babi?“
„Každý měl sice hlavu jen jednu, zato měli oooobrovské uši, takže se dozvěděli o všech úplně všechno. Navíc se mnnnnožili tak skrytě, že nešlo poznat, kdo je saň a kdo ne.“
„Jůůů, to zní strašidelně,“ vyvalila oči a vyzvídala dál. „A co ještě ti draci vyváděli?“
„Třeba nechtěli své poddané pouštět za hranice. Kdo nesloužil rudému království, nesměl prostě nikam.“
„Takže se nemohlo ani k moři?“
„No, výjimečně… Spíš k rybníku.“
Vzpomněla jsem si na naše každoroční dovolené u Mácháče. Přes den jsme sice leželi na pláži jak sardinky, ale děti si hrály celé dny venku a neseděly před blikajícími obrazovkami. Večer jsme si opekli buřty, zazpívali Rosu na kolejích a na područí rudého království na chvíli zapomněli. Ze zamyšlení mě vytrhla Maruška.
„A babi, chrlili ti draci taky oheň?“
„Oheň přímo ne, ale měli obrovskou neviditelnou sílu, která lidem moc ubližovala.“ V hlavě se mi vybavil obličej mého bratrance, o kterém nám soudruzi tvrdili, že zemřel za nevysvětlitelných okolností. My jsme přitom věděli, že jeho stopy skončily na hranicích s Německem. Tím jsem chuděrku raději neděsila.
„Ale to se přece nesmí takhle ubližovat lidem,“ rozčilovala se Maruška.
„To máš pravdu, to se nesmí, a proto už tyhle zlé draky z království vyhnali.“
„A nemůžou se vrátit?“
Pohladila jsem ji po vlasech, usrkla kávu a usmála se na ni: „Neboj se, holčičko, tihle draci už se nevrátí.“ Spokojeně slupla poslední jahodu, vyskočila a objala mě. „Tak to je bezva, že to nakonec dobře dopadlo.“
Přitiskla jsem ji k sobě. V mé pohádce to sice skončilo dobře, ale já jsem se přesto nemohla zbavit pocitu, že draci nikdy úplně nevymřou.
„Oheň přímo ne, ale měli obrovskou neviditelnou sílu, která lidem moc ubližovala.“ V hlavě se mi vybavil obličej mého bratrance, o kterém nám soudruzi tvrdili, že zemřel za nevysvětlitelných okolností. My jsme přitom věděli, že jeho stopy skončily na hranicích s Německem. Tím jsem chuděrku raději neděsila.
„Ale to se přece nesmí takhle ubližovat lidem,“ rozčilovala se Maruška.
„To máš pravdu, to se nesmí, a proto už tyhle zlé draky z království vyhnali.“
„A nemůžou se vrátit?“
Pohladila jsem ji po vlasech, usrkla kávu a usmála se na ni: „Neboj se, holčičko, tihle draci už se nevrátí.“ Spokojeně slupla poslední jahodu, vyskočila a objala mě. „Tak to je bezva, že to nakonec dobře dopadlo.“
Přitiskla jsem ji k sobě. V mé pohádce to sice skončilo dobře, ale já jsem se přesto nemohla zbavit pocitu, že draci nikdy úplně nevymřou.