Vracím se, letos už potřetí, z šestitýdenní stáže v ománské plynové elektrárně. Prostřední místo ve dvacátédruhé řadě vedle mne u okna bylo přiděleno arabce, zahalené od hlavy až k patě do černého hábitu. Jen ty nejbohatší prý nemají vidět ani kousek obličeje, zřejmě to bude tenhle případ, černý šátek má přes celou hlavu. Zajímalo by mě, jak může vůbec něco vidět. Jediné co z ní vnímám je opojný parfém a nezbytná kabelka od Vitona.
Zapnout bezpečnostní pás, sluchátka do uší a přikrýt se dekou až po krk. Tyhle letadlové klimatizace mi opravdu nedělají dobře. Chci se alespoň trochu vyspat. Černá dáma vedle mě se ještě přes svůj hidžáb balí také do teplé deky, místo do uličky nalevo vedle mě zůstává volné.
Vzlétáme, usínám…
Po hodně dlouhé době pobytu vysoko ve vzduchu cítím najednou v polospánku pod dekou na mojí ruce cizí ruku. Sním nebo bdím?
Zapnout bezpečnostní pás, sluchátka do uší a přikrýt se dekou až po krk. Tyhle letadlové klimatizace mi opravdu nedělají dobře. Chci se alespoň trochu vyspat. Černá dáma vedle mě se ještě přes svůj hidžáb balí také do teplé deky, místo do uličky nalevo vedle mě zůstává volné.
Vzlétáme, usínám…
Po hodně dlouhé době pobytu vysoko ve vzduchu cítím najednou v polospánku pod dekou na mojí ruce cizí ruku. Sním nebo bdím?
Ne, je to skutečně tak!
Cizí ruka chytá moje prsty a táhne celou mou paži pod dekou někam doprava k oknu. Nevěřím vlastním smyslům! CO TO JE? Pohyb spojených rukou se zastavuje, ruka s dlouhými prsty obrací mojí dlaň směrem dolů a posadí jí na stehno mé muslimské spolucestující.
Na NAHÉ stehno!!!
Vůbec nechápu co se děje, do teď jsem si myslel, že pod černou uniformou jsou všechny arabské ženy oblečeny. A jak se naše ruce vůbec dostaly pod její plášť? Mají arabky pro tyto účely v oděvu speciální tajný vstup? Nebo si snad vyhrnula svoje sukně od kotníků až do pasu?
Sendvič ve složení arabská dámská ruka, moje česká ruka, arabské holé dámské stehno nějakou dobu spočinul bez pohnutí na místě určení. Čidla mojí dlaně vnímají teplou kůži a tlukot arabského srdce vedle sedící ženy.
V přítmí letadlové kabiny jsem malinko pootočil hlavu směrem k ní, přes černou oponu na její hlavě ale stejně není možné rozpoznat na její tváři vůbec nic. Kdoví, kam se vlastně dívá a jestli se vůbec někam dívá.
“Co bude dál?” probíhá mi hlavou a neodvážím se ani pohnout.
“Co bude dál?” probíhá mi hlavou a neodvážím se ani pohnout.
Napětí stoupá. Připadá mi to jako věčnost, jakoby se čas najednou v desetitisících metrech nad Zemí úplně zastavil. Vrchní část vytvořeného končetinového propletence se najednou uvolňuje a odsouvá někam jinam do prostoru pod dekou mé spolucestující. Její ruka se však poměrně rychle vrací zpátky a uchopením za moje předloktí obrací mou dlaň ze stehna směrem vzhůru.
Najednou mám v dlani jakýsi lístek, cizí ruka zavírá mou dlaň s papírkem do pěsti a pomalu vrací celou mou paži na moje místo až tam, kde si jí na začátku téhle rošády vyzvedla.
Ani nedutám, předstírám pokračování spánku. Cedulku z dlaně zasouvám pomaloučku pod dekou do kapsy u kalhot.
“Co to asi je???”
“Co to asi je???”
Šek na ropu? Bankovka? Reklamní letáček?
Na letišti v Doha hodně pospíchám z letadla, nemám moc času na přestup. Běžím na tranzit a v dálce vidím na pohyblivém chodníku záhadnou Šeherezáda, jejíž otisk stehna zůstal na mé dlani. Posouvá se někam na imigrační pasovou kontrolu. Možná se mýlím, jako bych ale viděl, že směrem ke mě lehounce pokyne hlavou.
Stejně ale nikdo neví, kam kouká.
Hořím zvědavostí, ale až teprve teď vytahuji z kapsy papírek. Je na něm kostičkový QR kód a pod ním neumělým písmem anglicky napsáno “Invitation letter, please” (zvací dopis, prosím).
Hořím zvědavostí, ale až teprve teď vytahuji z kapsy papírek. Je na něm kostičkový QR kód a pod ním neumělým písmem anglicky napsáno “Invitation letter, please” (zvací dopis, prosím).
Mobilním telefonem rozkrývám zakódované informace. Je to adresa té dámy zpod černé uniformy, běžný způsob nahrazující staromódní vizitky v této části světa. Teprve teď mi všechno dochází!
Černá muslimka se naprosto neobvyklým osobním a emotivním způsobem pokouší získat zvací dopis někam do západního světa. Kolikrát jsem se za poslední měsíce s podobným požadavkem už setkal? Od řidiče taxíku, když jsme mluvili o evropském fotbalu, od vedoucího obchodu, když mi mimořádně dovolil nakoupit si potraviny v krátkých nohavicích, od číšníka v restauraci…
Tahle dáma je možná bohatá, ale přesto jí něco schází. Západní svět. Jak často asi létá touhle pravidelnou noční linkou? Třeba jí někdo na základě stehenního kontaktu pozvání do své země pošle. A možná se potom po jejím příjezdu nestačí divit. Až si doma rozbalí černý balíček.
Tahle dáma je možná bohatá, ale přesto jí něco schází. Západní svět. Jak často asi létá touhle pravidelnou noční linkou? Třeba jí někdo na základě stehenního kontaktu pozvání do své země pošle. A možná se potom po jejím příjezdu nestačí divit. Až si doma rozbalí černý balíček.
Bohatá? Chudá? Mladá? Stará? Krásná? Méně krásná? Bezdětná nebo rodinný typ?
Podle stehna se to poznává přece jen trochu těžko.
“Já sedím u okna!” vyhrkne na mě s moravským přízvukem korpulentní dáma středního věku.
Připravujeme se před letem z Kataru do Prahy, a než stačím zareagovat, propasíruje se přes mne na svoje sedadlo. Klasická dovolenkářka, asi tak 120 kilo živé váhy, sluncem vymalovaná do ruda, ponožky v sandálkách, květované elastické legíny nad kolena, špagetová ramínka horního dílu oděvu napnutá jak struny harfy, potní žlázy otevřené dokořán.
“Některá představení jsou nejkrásnější za černou oponou,” běží mi hlavou a chumlám se do deky.
“Já sedím u okna!” vyhrkne na mě s moravským přízvukem korpulentní dáma středního věku.
Připravujeme se před letem z Kataru do Prahy, a než stačím zareagovat, propasíruje se přes mne na svoje sedadlo. Klasická dovolenkářka, asi tak 120 kilo živé váhy, sluncem vymalovaná do ruda, ponožky v sandálkách, květované elastické legíny nad kolena, špagetová ramínka horního dílu oděvu napnutá jak struny harfy, potní žlázy otevřené dokořán.
“Některá představení jsou nejkrásnější za černou oponou,” běží mi hlavou a chumlám se do deky.
