C: „Aby ses nepo…, brácho.“
T: „Hlavně ty se nepo… když máš zadek tak blízko.“
C: „Pche. Ale je fakt, Tome, že tu začíná být hodně těsno.“
T: „Neumím si představit, jak tu budeme dál takhle žít.“
C: „Noo, snad už to nebude dlouho trvat.“
T: „Co tím proboha myslíš? Snad nemáš nějaký sebevražedný sklony.“
C: „Samozřejmě, že ne. Ale přijde mi, že to to nebude trvat dlouho a dostaneme se ven.“
T: „Jako kam ven? Jsi normální? Tady je to fajn… až na to, že se to tu dost smrsklo.“
C: „Venku to bude taky fajn. Myslím… ten druhý život.“
T: „Ty věříš na život po životě, brácha?“
C: „No jasně. Život na druhý straně.“
T: „Na druhý straně?“
C: „Jasně. Život s mámou, Tomáši.“
T: „Cože? Ty věříš na nějakou mámu?“
C: „Ano.“
T: „Ty vole, ty jsi snílek, Cyrile, to není možný. Žádná máma neexistuje.“
C: „Existuje!“
T: „Vždyť ji nikdy nikdo neviděl.“
C: „Ale já mám pocit, Tomáši, že ji cítím. A taky slyším.“
T: „Hele, nebudu lhát… já ty zvuky taky občas slyším. Ale pro to musí existovat nějaké rozumné vysvětlení… Logické. A ne, že je tam nějaká bytost. Nějaká máma. Uvažuj!“
C: „Ty zvuky dělá máma. Já to prostě vím. A taky nás hladí.“
T: „Hladí? Myslíš to, jak nám jednou za čas něco přimáčkne hlavu nebo patu, když se protahujeme? To nás jako ta tvoje máma hladí?!“
C: „Néé, to přimačkávání, to nás hladí táta.“
T: „No, ty vole, takže tam venku je ještě nějaký táta, jo?“
C: „Hm.“
T: „Takže mi chceš říct, Cyrile, že tam veku je to plný nějakých bytostí, jo?“
T: „Hlavně ty se nepo… když máš zadek tak blízko.“
C: „Pche. Ale je fakt, Tome, že tu začíná být hodně těsno.“
T: „Neumím si představit, jak tu budeme dál takhle žít.“
C: „Noo, snad už to nebude dlouho trvat.“
T: „Co tím proboha myslíš? Snad nemáš nějaký sebevražedný sklony.“
C: „Samozřejmě, že ne. Ale přijde mi, že to to nebude trvat dlouho a dostaneme se ven.“
T: „Jako kam ven? Jsi normální? Tady je to fajn… až na to, že se to tu dost smrsklo.“
C: „Venku to bude taky fajn. Myslím… ten druhý život.“
T: „Ty věříš na život po životě, brácha?“
C: „No jasně. Život na druhý straně.“
T: „Na druhý straně?“
C: „Jasně. Život s mámou, Tomáši.“
T: „Cože? Ty věříš na nějakou mámu?“
C: „Ano.“
T: „Ty vole, ty jsi snílek, Cyrile, to není možný. Žádná máma neexistuje.“
C: „Existuje!“
T: „Vždyť ji nikdy nikdo neviděl.“
C: „Ale já mám pocit, Tomáši, že ji cítím. A taky slyším.“
T: „Hele, nebudu lhát… já ty zvuky taky občas slyším. Ale pro to musí existovat nějaké rozumné vysvětlení… Logické. A ne, že je tam nějaká bytost. Nějaká máma. Uvažuj!“
C: „Ty zvuky dělá máma. Já to prostě vím. A taky nás hladí.“
T: „Hladí? Myslíš to, jak nám jednou za čas něco přimáčkne hlavu nebo patu, když se protahujeme? To nás jako ta tvoje máma hladí?!“
C: „Néé, to přimačkávání, to nás hladí táta.“
T: „No, ty vole, takže tam venku je ještě nějaký táta, jo?“
C: „Hm.“
T: „Takže mi chceš říct, Cyrile, že tam veku je to plný nějakých bytostí, jo?“
C: „Hm.“
T: „No, kam ty na to chodíš… A uhni. Tady fakt už není místo. Počkej, támhle to vypadá trochu prostorně… to jsem si ani nevšiml, že je tu taková chodba. Ty vole, Cyrile, já se šprajcnul, já nemůžu zpátky… Ty vole, Cyrile, pojď sem taky. Tady je to boží. Cyriléeeeeee, je tu máma.“
T: „No, kam ty na to chodíš… A uhni. Tady fakt už není místo. Počkej, támhle to vypadá trochu prostorně… to jsem si ani nevšiml, že je tu taková chodba. Ty vole, Cyrile, já se šprajcnul, já nemůžu zpátky… Ty vole, Cyrile, pojď sem taky. Tady je to boží. Cyriléeeeeee, je tu máma.“
