Ztracený ráj hippies na Havaji - napsala Vendula Beaujouan Langová

Zdroj: WJ / shri-boomer

(věnováno Taylorovu táboru založenému v roce 1969 na ostrově Kauai - Havaj - pro odpůrce tehdejší americké politiky a životního stylu)

Na tábor padá noc. Povaluji se na matraci v horním patře své dřevěné stromové chatrče a přemýšlím. V Taylerově táboře jsme všichni vlastně spiklenci. Když jsem se vrátil do L.A. po pěti letech z Vietnamu, před očima se mi stále míhala zvěrstva, kterých tam nikdo nebyl ušetřen. V téhle hipísácké kauaiské komunitě - daleko od amerických politických sraček i břehů - jsem našel mír. Žijeme si tu své utopické sny, jsme uprchlíci téhle pohnuté doby. Jen kdyby ten náš ráj nenarušovali vetřelci - civilizační náplavy -, co si říkají surfaři!
Najednou uslyším hlaholit místní hipísačky: 

„Musíme je odsud vyhnat!“ 

Když se napřímím a mrknu přes igelitovou střechu ven, zahlédnu, jak upalují s loučemi do zálivu, kde se v pár ohyzdných příbytcích usídlili surfaři. Vůbec nepochopili filozofii našeho ostrovního společenství. Celé noci jen chlastají, kouří, sjíždí se LSD a dělají bordel.
Vtom však ty louče už nevypadají jako mírně plápolající světla, rozsvěcují se do prostoru, plameny nabývají rozměrů táborového ohně a plazí se po okolí. Tady přestává legrace, to je požár! Chýše v zálivu hoří!
Seskočím ze žebříku a přitom ucítím silnou píchavou bolest v levé noze, suvenýr z války. Rozrazím dveře a odkulhám k pláži.
„Boudy surfařů hoří! Pojďte hasit, ať se to nerozšíří až sem!“ volají ostatní a vybíhají polonazí s kbelíky.

Zdroj: WJ / shri-boomer

Když dorazím k spalujícímu žáru, krovy i prkna se již bortí a padají k zemi.
Spatřím pár floutků srocených na pláži a proti nim hlouček obyvatel tábora.
V dlani opáleného dlouhovlasého mladíka se v mžiku zaleskne dvaceticentimetrová čepel nože. Všechny mrazí. Hlas má zastřený jakoby byl zfetovaný: “Hele, nechte nás! Za to zaplatíte!“
Postarší muž se stoickou tváří ho nabádá: „Uklidněte se a odejděte! Tohle je mírový kemp. Vaše boudy byly stejně prolezlé blechama, šváby a krysama. Je to pro vaše dobro!“
Týpek ale nekontrolovaně vytasí ostří a přiloží mu ho ke krku. Napětí by se dalo krájet.
Nezaváhám už ani vteřinu, můj tvrdý vojenský výcvik se hodí. Narkomanů jsem zažil spousty. Nenahání mi strach. Naučeným chvatem mu nůž vyrazím z ruky a pěstí ho skolím k zemi. Pak na něj pohlédnu a zařvu: „Tady bude klid, slyšel jsi! Tak si seber svých pár švestek a táhni pryč se svými kumpány! Byl jsi ve Vietnamu? Nebyl! Chceš vědět, jaké to je? Radši nechtěj!“
Hejsek se pomalu sbírá a utírá si krev pod nosem. Potom mrkne na ostatní, nasednou do surfařské dodávky a odfrčí.

Tak to byl 7. červenec 1972, kdy se stal Taylorův kemp konečně nejlepším a nejmírovějším místem na světě.

Zdroj: WJ / shri-boomer

Původní verze

Ztracený ráj

Na kemp padá noc a já se povaluji na matraci v horním patře své dřevěné chatrče. Před očima se mi míhají dokola zvěrstva, kterým jsem přihlížel ve Vietnamu.
Vtom uslyším hlaholit místní hipízačky: „Musíme je odsud vyhnat!“ 

Když se napřímím a vyhlédnu přes igelitovou střechu ven, zahlédnu, jak upalují s loučemi do zálivu, kde se v pár ohyzdných příbytcích usídlili surfaři. Vůbec nepochopili filozofii našeho kauaiského ostrovního ráje. Celé noci jen chlastají, kouří, sjíždí se LSD a dělají bordel.

Když dorazím k spalujícímu žáru, krovy i prkna se již bortí a padají k zemi.
Zahlédnu pár floutků srocených na pláži a proti nim hlouček obyvatel Taylorova kempu.

V dlani opáleného dlouhovlasého týpka se v mžiku zaleskne dvaceticentimetrová čepel nože. Všechny zamrazí. Hlas má zastřený jakoby byl zfetovaný: “Hele, nechte nás! Za to těžce zaplatíte!“
Postarší muž se stoickou tváří ho nabádá: „Uklidněte se a odejděte! Toto je mírový kemp. Vaše chaty byly stejně prolezlé blechami, šváby a krysami. Je to ve váš prospěch!“
Týpek ale nekontrolovaně vytasí ostří a přiloží mu ho ke krku. 

Ticho by se dalo krájet.

Nezaváhám už ani vteřinu, můj tvrdý vojenský výcvik se hodí. 

Narkomanů jsem zažil spousty. Nenahání mi strach. Naučeným chvatem mu nůž vyrazím z ruky a pěstí ho skolím k zemi. Pak na něj pohlédnu a pronesu: „Tady bude pořádek, slyšel jsi! Tak si seber svých pár švestek a táhni pryč se svými kumpány! Byl jsi ve Vietnamu? Nebyl! Chceš vědět, jaké to je? Radši nechtěj!“
Týpek se pomalu sesbírá a utírá si krev pod nosem. Potom mrkne na ostatní, nasednou do surfařské dodávky a odfrčí.

Tak to byl 7. červenec 1974, kdy se stal Taylorův kemp konečně nejlepším a nejmírovějším místem na světě.

Editace textu:

Na tábor padá noc. P a já se povaluji se na matraci v horním patře své dřevěné stromové chatrče a přemýšlím. V Taylerově táboře jsme všichni vlastně spiklenci. Když jsem se vrátil do L.A. po pěti letech z Vietnamu, před očima se mi stále míhala zvěrstva, kterých tam nikdo nebyl ušetřen. V téhle hipísácké kauaiské komunitě - daleko od amerických politických sraček i břehů -  Před očima se mi míhají dokola zvěrstva, kterým jsem přihlížel ve Vietnamu.jsem našel mír. Žijeme si tu své utopické sny, jsme uprchlíci téhle pohnuté dobyPřed očima se mi míhají dokola zvěrstva, kterým jsem přihlížel ve Vietnamu. Jen kdyby ten náš ráj nenarušovali vetřelci - civilizační náplavy -, co si říkají surfaři!  

NajednouVtom uslyším hlaholit místní hipísačky: „Musíme je odsud vyhnat!“ Když se napřímím a mrknu vyhlédnu přes igelitovou střechu ven, zahlédnu, jak upalují s loučemi do zálivu, kde se v pár ohyzdných příbytcích usídlili surfaři. Vůbec nepochopili filozofii našeho kauaiského ostrovního společenstvíráje. Celé noci jen chlastají, kouří, sjíždí se LSD a dělají bordel.

VtomNáhle však ty louče už nevypadají jako mírně plápolající světla, rozsvěcují se do prostoru, plameny nabývají rozměrů táborového ohně a plazí se po okolí. Tady přestává legrace, to je požár! ChýšeChaty v zálivu hoří!

Seskočím ze žebříku a přitom ucítím silnou píchavou bolest v levé noze, suvenýr z války. Rozrazím dveře a odkulhám k plážikulhavým krokem pospíchám k pláži.

„Boudy surfařů hoříHoří dole chaty! Pojďte hasit, ať se to nerozšíří až sem!“ volají ostatní a vybíhají polonazí s kbelíky.

Když dorazím k spalujícímu žáru, krovy i prkna se již bortí a padají k zemi.

SpatřímZahlédnu pár floutků srocených na pláži a proti nim hlouček obyvatel táborakempu.

V dlani opáleného dlouhovlasého mladíkatýpka se v mžiku zaleskne dvaceticentimetrová čepel nože. Všechny zamrazí. Hlas má zastřený jakoby byl zfetovaný: “Hele, nechte nás! Za to zaplatíte!“

Postarší muž se stoickou tváří ho nabádá: „Uklidněte se a odejděte! Tohle je mírový kemp. Vaše boudychaty byly stejně prolezlé blechama, šváby a krysama. Je to pro vaše dobro!“

Týpek ale nekontrolovaně vytasí ostří a přiloží mu ho ke krku. Napětí by se Ticho by se daloo krájet.

Nezaváhám už ani vteřinu, můj tvrdý vojenský výcvik se hodí. Narkomanů jsem zažil spousty. Nenahání mi strach. Naučeným chvatem mu nůž vyrazím z ruky a pěstí ho skolím k zemi. Pak na něj pohlédnu a zařvupronesu: „Tady bude klidpořádek, slyšel jsi! Tak si seber svých pár švestek a táhni pryč se svými kumpány! Byl jsi ve Vietnamu? Nebyl! Chceš vědět, jaké to je? Radši nechtěj!“

HejsekTýpek se pomalu sbírá a utírá si krev pod nosem. Potom mrkne na ostatní, nasednou do surfařské dodávky a odfrčí.

Tak to byl 7. červenec 19742, kdy se stal Taylorův kemp konečně nejlepším a nejmírovějším místem na světě.