4. února 2023

Bosonbába - napsal Yakeen

Představte si, že máte starou, trochu praštěnou tetu. Do jejího zanedbanýho domečku se každýmu nechce. Ve vesnici je tolik jiných a pěknějších stavení. Pravda, snadno šlápnete na dvorku do slepičince. Když nepřijdete vhod, tetka vás může přetáhnout hadrem. Ale někdy, když si s ní dáte čaj a buchtu na zahradě za domem, najednou se čas zastaví, ona se usměje, pohladí vás hubenou rukou na předloktí a svět je v pořádku takový, jaký je. 
Tak taková je pro nás Indie, proto sem jezdím už skoro dvacet let (posledních 12 s mojí ženou Satyjkou), vždycky, když to jde. Taky proto, že je to tu barevné, hlučné, kontaktní, exotické a bezprostřední. 
Doletět do Čenaje a pak dojet autobusem do Thiruvannamalai je i po dvouleté koronapauze stejně lehké jako před ní. Let z Dílí do Čenaje je přesně dlouhý jako film Láska nebeská. To je náš jediný Vánoční rituál. Tím jsme mohli nechat Evropu, která oslavuje narození židovského robátka před víc než dvěma milénii, a svá vlastní zrovna na Ukrajině vraždí, za sebou, a plně být tady, kde se naposledy vraždilo, když se z Indie odděloval Pákistán na konci čtyřicátých let minulého století.
Ta zahrada za domem, je pro nás ášram Ramana Maharšiho, a ta buchta a čaj, jeho učení átmavičáry, tedy sebedotazování. Není to žádné náboženství, je to způsob, jak se dostat za propletenec ega, kulturního a sociálního podmínění, za senzorické vjemy a šlápnout do prázdna Blaženosti.
Je to zdánlivě jednoduché. Stačí vypátrat, kdo je ten, kdo tohle teď píše, kdo to vidí, čte, a zároveň slyší vyvolávání podomního prodavače na ulici. Jasně: já. 
A kdo jsem já? 
Když projdu myšlením staženým do jednoho bodu dál, budu tam!! Když se to podaří, a tak jako při pohřební hranici tyčka na rozhrabávání ohně, jako poslední shoří myšlenka Já, rozplynu se v Jednotě. V Lásce. V Prázdnotě...
Teoretici kvantové fyziky se snaží určit, z čeho se skládá Láska v tunelu v CERNu. Já to hledám v černu za zavřenými víčky. Zdroj všeho bytí, které je nehmotné. Indové na to přišli před tisíci léty, říkají tomu Mája.
Ilustrace: Satya Helusová
Zrovna jsem teď obdivoval Satyjky akvarel s tuší, a objal jsem ji. Řekl jsem něco jako: "Ty jsi ale pěkná Mája!" A představte si, ona se bránila, že žádná Mája není. Vymyslel jsem pro ni tedy titul bosonbába.
To odkazuje na to:
a) jak se tady máme
b) že jsem zrovna wikipédil kvantovou teorii
c) že jsme v Indii, kde bába je titul podobný evropskému: důstojný pán
d) a že tady hodně čteme Terryho Pratcheta.
Takhle koncentrované je tady Bytí.

P.S. Satyjka si myslí, že tomu, co jsem napsal, může rozumět jen ONA! HA! Nevěřím ji. Věřím ve Vás! Nechávám text bez úpravy a jen přidám její obrázek Ramana Maharšiho.





Indie
30.12.2022