Zapnul rádio. Jen šumění.
Najednou začal zpívat Waldemar Matuška: „Veď mě dál, cesto má.“
Jak příznačné. Okamžitě mu v mysli vytanula vzpomínka na dědu. Walda byl jeho favorit. Najednou byl zase malý kluk. U dědy v dílně se učil řezat pilou, zatloukat hřebíky, sekat sekerou.
K tomu všemu vždy jen tak mimochodem slýchával rady, které mu šly jedním uchem tam a druhým ven, ale teď zjistil, že si je pamatuje.
„Dřevo nastojato a ženská naležato vydrží téměř vše,“ říkával a potutelně se u toho usmíval.
Nevědomky ubral plyn, dech se mu zklidnil. Srnka, která přeběhla před jeho autem a zmizela v lese na druhé straně silnice, ho z myšlenek ani moc neodvedla. Byl stále malý kluk s dědou v dílně a v uších mu zněl dědův hlas. To chce klid a nohy v teple, vše se děje tak jak má.
Náhle věděl, že dojede včas.
